Volání na policejní stanici skončilo stejně náhle, jako začalo.
— Pomoc, moji rodiče, oni… — zazněl tichý hlas chlapce, než se ve sluchátku ozvalo:
— S kým to mluvíš? Dej mi ten telefon! — hlas muže.
Pak ticho.
Službukonající policista si vyměnil pohled s kolegyní. Podle protokolu byli povinni každé takové volání prověřit, i kdyby šlo jen o omyl. Ale v dětském hlase bylo něco znepokojujícího — zadržený strach, třes.
Auto pomalu zastavilo před dvoupatrovým domem v klidné čtvrti. Zvenčí vypadalo vše dokonale: upravený trávník, květinové záhony, zamčené dveře. Uvnitř však panovalo podivné ticho.
Policisté zaklepali. Několik vteřin — nic. Pak se dveře otevřely a ve dveřích stál asi sedmiletý chlapec. Tmavé vlasy, čisté oblečení, pohled vážný jako u dospělého.
— Ty jsi nám volal? — zeptal se tiše policista.
Chlapec přikývl, ustoupil stranou a zašeptal:
— Moji rodiče… jsou tam. — Ukázal na pootevřené dveře na konci chodby.
— Co se stalo? Jsou v pořádku? — upřesnil policista, ale chlapec neodpověděl. Jen se opřel o zeď a upřeně hleděl ke dveřím.
Policista šel první směrem k ložnici. Jeho kolegyně zůstala vzadu s dítětem. Opatrně pootevřel dveře a nahlédl dovnitř — a málem se mu zastavilo srdce při pohledu, který se mu naskytl 😢🫣
V ložnici na podlaze seděl muž a žena — chlapcovi rodiče. Ruce měli spoutané plastovými stahovacími páskami, ústa přelepená páskou.
Jejich oči byly plné děsu. Nad nimi stál muž v černé mikině s kapucí, v pravé ruce se mu leskl nůž.
Útočník ztuhl, když spatřil policistu. Čepel se lehce zatřásla, sevřel rukojeť ještě silněji. Rozhodně nečekal, že pomoc přijde tak rychle.
— Policie! Odhoďte zbraň! — zvolal důrazně jeden z policistů a současně tasil pistoli. Kolegyně už stála u dítěte a přidržovala ho za rameno, připravena ho okamžitě odvést do bezpečí.
— Okamžitě! — zopakoval policista a přiblížil se o krok.
Napjaté ticho trvalo jen pár vteřin, ale připadalo to jako věčnost. Nakonec muž prudce vydechl a nůž s tupým zvukem dopadl na zem.
Když byl útočník spoután a odveden, policista opatrně rozvázal rodiče. Matka svého syna objala tak pevně, že skoro nemohl dýchat. Seržant se na chlapce podíval a řekl:
— Byl jsi velmi statečný. Bez tvého telefonátu by to všechno mohlo skončit úplně jinak.
Až tehdy si všichni uvědomili: útočník se chlapce ani nepokusil dotknout, považoval ho za příliš malého, aby mohl něco udělat. Ale právě to byla jeho osudová chyba.