😨😲 Poté, co moje kočka přinesla domů štěňata, která se vzala kdovíkde, zaklepal na dveře policista. Jeho slova mi ztuhla krev v žilách…
Ten večer začal klidně. Skládala jsem prádlo, když se najednou z obýváku ozval Liliin výkřik:
— Mami! Zase má něco v tlamě!
— Kdo? — Zastavila jsem se uprostřed pohybu.
— Marsa! Štěně! Zase jedno!
Rozběhla jsem se k oknu a nevěřila vlastním očím — moje mourovatá kočka přecházela dvůr s malou černou kuličkou v zubech.
V rohu místnosti, v proutěném koši, už ležely čtyři další — malinká štěňátka se zavřenýma očima, teplými a hebkými boky.
Marsa nově příchozího něžně položila vedle ostatních, olízla ho a lehla si kolem nich, jako by je chtěla chránit před celým světem.
Nechápala jsem: kde ta štěňata bere? A proč je nosí jedno po druhém?
Během dne někdo prudce zaklepal na dveře. Tak silně, až se zatřáslo sklo v rámu.
Ztuhla jsem a Lili se mi křečovitě chytila za ruku, jako by cítila, že se něco špatného děje.
Otevřela jsem dveře — na prahu stál policista a paní Millerová, naše sousedka, známá tím, že si všímá všeho a všech. Její obličej byl temný jako bouřkový mrak.
— Máte kočku? — zeptal se policista bez pozdravu.
— Ano… — přikývla jsem opatrně. — Proč? Stalo se něco?
Dlouze se na mě zadíval, prohlížel si mě a pak tiše řekl:
— V tom případě… bude lepší, když se posadíte.
Ještě jsem netušila, co se dozvím, ale po zádech mi přeběhl mráz a srdce mi na chvíli vynechalo.
Poté, co moje kočka přinesla domů štěňata odkudsi bůhvíodkud, zaklepal na dveře policista.
Automaticky jsem se posadila na kraj pohovky, cítíc, jak mi v prstech chladne šálek s čajem.
Lili se ke mně přitiskla a Marsa, jako by tušila, že se mluví o ní, pomalu vyšla z kuchyně a posadila se přímo před policistu, upřeně ho pozorujíc svýma zelenýma očima.
— Dnes ráno — začal — jsme našli… prázdnou boudu na dvoře vedle. Štěňata v ní už nebyla.
— A co jako?.. — Třásl se mi hlas, prozrazující můj neklid.
— Majitelka tvrdí, že viděla vaši kočku, jak je odnáší jedno po druhém — odmlčel se, jako by hledal vhodná slova.
Sousedka si povzdechla, sklopila oči a řekla:
— Ta štěňata… jsou moje. Jejich matka dnes ráno zemřela. A vaše Marsa…
Pohlédla jsem na svou kočku, zmatená. Marsa v tu chvíli tiše přede a tiskne štěňata mezi své tlapky.
— Omlouvám to nedorozumění. Asi to udělala proto, že jsme pro štěňata už našli nové majitele, ale ona ještě potřebovala být matkou. Vrátím vám je.
Sousedka chvíli pozorovala ten klidný obraz — Marsu, jak něžně olizuje a chrání štěňata — a pak dodala:
— Nechte je tady. Myslím… že to tak bude nejlepší pro všechny.
Přikývla jsem. A Marsa, jako by rozuměla každému slovu, přitiskla svá nová mláďata k sobě ještě pevněji.