Lena vždy věřila, že láska dokáže překonat všechno. S Dmitrijem se seznámila už na střední škole – připadal jí chytrý, laskavý a jako někdo, kdo jí opravdu rozumí. Společně se procházeli parkem dlouho do noci, snili o vlastním bytě, mluvili o cestování a přísahali si, že všechny překážky překonají bok po boku. Lena byla přesvědčená, že jejich láska vydrží navždy.

Ale po maturitě se její svět zhroutil. Dmitrij se začal vzdalovat – psal stále méně a při setkáních mluvil hlavně o svých cílech, o prestižní univerzitě, na kterou se chtěl dostat, o budoucnosti, ve které zjevně pro ni nebylo místo. A pak pronesl větu, na kterou Lena nikdy nezapomene:

„Leno, náš vztah mě brzdí. Musím jít dál. Omlouvám se.“

Zůstala stát jako zkamenělá, sledovala ho, jak odchází, aniž by se ohlédl. Ale skutečné těžkosti teprve měly přijít.

Několik týdnů poté Lena zjistila, že je těhotná. Strach, zmatenost a drobná jiskřička naděje se mísily v jejím srdci. Věřila, že ji rodiče podpoří. Místo toho ji přivítali s odsouzením.

„Zahanbila jsi celou rodinu!“ – křičela její matka, nervózně kroutíc kapesník. „Tohle se v našem domě dít nebude!“
„Uv ědomuješ si, co jsi udělala?“ – hřměl otec ledovým pohledem.

Lena se snažila vysvětlit, že je připravená postarat se o dítě sama, ale slova její matky byla ostřejší než nůž:

„Můžeš to dítě vychovávat kdekoliv… ale ne tady.“

Dveře se za ní prudce zavřely. Zimní večer už zahalil město do tmy. Lena stála na prahu s malým kufrem v ruce a cítila, jak se jí pod nohama ztrácí pevná půda.

Následovaly dny v malém pronajatém pokoji, práce za málo peněz, probdělé noci kvůli pláči dítěte. Ale pokaždé, když se podívala do důvěřivých očí svého syna, získala sílu jít dál. Naučila se šít, vařit z mála, vydělávat jakkoliv. Postupně se pokoj proměnil v útulný domov a chlapec vyrostl v chytrého, laskavého a neuvěřitelně zodpovědného mladého muže.

Utekla léta. Lena si vybudovala kariéru, otevřela vlastní ateliér a mohla si dovolit prostorný byt. Syn navštěvoval prestižní školu a byl na svou matku hrdý.

A pak jednoho dne se u dveří objevili ti, kteří ji kdysi vyhnali. Její rodiče. Vypadali nejistě, zestárle, unaveně životem. Matka držela kytici a otec hleděl do země.

„Leno…“ – začala tiše matka. „Chtěli jsme tě vidět. A našeho vnuka.“

Uvnitř jí sevřelo srdce. V mysli jí probleskla ta zimní noc – kufr, tma, bolest zrazení. Ale za ní se objevil její syn.

„Mami, to jsou oni?“ – zeptal se.

Přikývla. Mladý muž k nim přistoupil, slušně je pozdravil a pozval je dál. Lena sledovala, jak si rodiče prohlížejí světlý obývací pokoj, stěny plné diplomů jejího syna a jejich uznání. Všimla si, jak se jim mění výraz – z napětí na něco, co připomínalo stud.

„Tohle všechno… jsi dokázala sama?“ – zeptal se otec rozechvělým hlasem.

Lena jen přikývla. V tu chvíli si uvědomila, že pomsta není třeba. Všechno, co kdysi vypadalo jako konec, bylo ve skutečnosti začátkem nového života.

A její rodiče… teď konečně věděli, co doopravdy ztratili během těch patnácti dlouhých let.