Galina se probudila dřív než kohouti. V jejím domě ještě panovala tma, jako by samotná noc nechtěla předat vládu novému dni. Ale venkovská žena byla už dávno zvyklá vstávat s prvními paprsky světla – i když se ty jen stěží prodíraly hustou mlhou.
„Spánek je pro slabé, práce pro silné,“ ráda vtipkovala, když si vázala pestrobarevný šátek na prošedivělé vlasy.

Ale to ráno bylo něco jinak. Místo obvyklé lehkosti se v jejím srdci usadil nevysvětlitelný neklid. Zdálo se, že ticho, které obklopovalo její dům, není přátelské, ale hrozivé – jako by ji nějaký neviditelný pozorovatel sledoval na každý krok. Ustrašeně se podívala z okna.

Vesnice ještě spala, zahalená do stříbrného pláště mlhy. Okna domů připomínala němé oči hledící do prázdna. Jen vzdálené štěkání psa naznačovalo, že život pokračuje. Galininy ruce automaticky sáhly po pleteném koši – věrném společníkovi na všech jejích výpravách do lesa na houby.

Když vyšla na práh, ovanul ji chladný ranní vzduch. Dokonce i vítr, který si jindy pohrával mezi dvorky, toho dne mlčel.
„Tohle se mi nelíbí,“ zamumlala, pevněji si utahujíc vlněný šál kolem ramen. Ale pokračovala. Houby se samy nesbírají.

Na konci vesnice stály domy jako zestárlí lidé – se svěšenými střechami a unavenými okny. A na jedné rozvrzané terase seděl Petr. Stařec, 75 let, shrbený časem, téměř mizel v ranním šeru. Pro vesničany byl jako duch – věčný, nehybný.

Kdysi měl ženu – Marinu. Miloval ji víc než život, ale při těžkém porodu zemřela spolu s jejich nenarozeným dítětem. Od té doby se Petr uzavřel do sebe. Už se nikdy neoženil, nikomu neotevřel srdce. Jen jeho dům stál mlčky a lidé ve vesnici o něm tkali různé příběhy.

Právě tam, v jeho domě, si včera večer někteří všimli něčeho podivného. Z bažiny, zahalené hustou mlhou, vyšla mladá žena. Mokrá, bledá, s vlasy pokrytými rákosím a blátem. Petr ji odvedl dovnitř. Od toho momentu – ticho.

To ticho se rozbilo až ráno. Z Petrova domu zazněl výkřik – tak pronikavý a nelidský, že celá vesnice ztichla. Lidé otevírali dveře, dívali se z oken, ale nikdo neměl odvahu se přiblížit.

Jen Galina, přemožena strachem a zvědavostí, se odvážila. Dveře nebyly zamčené. To, co viděla uvnitř, jí zůstalo v paměti navždy.

Na podlaze ležela mladá žena – celá od bláta, pokrytá bažinnými travami. Její oči byly dokořán a zářily děsem. V rohu seděl Petr, bledý jako mrtvý, třesoucí se jako dítě.

Žena zašeptala:
„On mě zachránil… ale bažina mě nechce pustit…“
A pak vydala takový výkřik, že se okna rozechvěla a lidé venku strnuli.

Večer o tom mluvila celá vesnice. Někteří věřili, že to nebyla obyčejná žena, ale duch bažiny. Jiní tvrdili, že Petr už dávno uzavřel temnou dohodu – a nyní nadešel čas zaplatit. Ale nikdo se už neodvážil znovu vejít do jeho domu.

Od toho dne, kdykoli je noc zahalena mlhou, z Petrova domu se ozývá ženský křik. Mladá žena zmizela beze stopy, ale příběh zůstal.
A dodnes si vesničané předávají jedno varování:
Když ti bažina něco dá – nikdy to není zadarmo.