Noční směna se táhla nekonečně. Slabé světlo lamp nad pumpou se odráželo od mokrého asfaltu, vzduch voněl po benzínu a studeném větru. Anna, mladá pracovnice, si sundala rukavice a povzdechla si, když se pokusila ohřát ztuhlé prsty levným šálkem čaje. Všechno působilo šedivě a bez života.
Vedle ní se dvě kolegyně — Olga a Světlana — posměšně hihňaly.
— Co to včera bylo za cirkus! — dusila se smíchem Olga. — Ten děda se svým Zaporožcem, jako by přijel z muzea. Myslela jsem, že už se odtamtud nikdy nerozjede.
— Přesně, zázrak, že se vůbec dostal až sem, — dodala Světlana s úšklebkem. — Měl by ho dát do nějaké výstavy veteránů.
Smály se dál, ale Anna mlčela. Znovu před sebou viděla tvář starého muže: třesoucí se ruce, jak zoufale hledaly po kapsách drobné, oči plné studu a bezmoci. Nedokázala se na to dívat. Naplnila mu plnou nádrž – aniž by od něj vzala jedinou korunu.
— Vy tomu nerozumíte… — zašeptala tiše.
— A co je na tom k chápání? — ušklíbla se Olga. — Tu tvou charitu ti strhnou z výplaty. Jestli ne něco horšího.
Anna pocítila chlad až do morku kostí. Jasně si pamatovala výraz šéfa, když se to dozvěděl. Danil Valerjevič, majitel pumpy, byl tvrdý a chamtivý muž. Rty se mu zkřivily do zlého úsměvu:
— Takže jsme teď charita, jo? Budeme rozdávat benzín zadarmo?
Jeho hlas byl plný jedu. Rozhodnutí padlo okamžitě:
— Sbal si věci. A zítra se sem už ani nevracej.
Anna beze slova sundala jmenovku a odešla. Za zády ještě dlouho slyšela jejich posměšné smíchy.
DALŠÍ DEN
Všechno pokračovalo jako dřív. Olga a Světlana si užívaly svou roli „vládců směny“, popíjely limonádu a šeptaly si o zákaznících. Znovu se vysmívaly Anně a její „svaté dobrotě“.
Ale smích náhle ustal.
Před pumpou zastavil tentýž starý Zaporožec. Tentokrát ale děda nepřijel sám. Ze sedadla spolujezdce vystoupil vysoký muž v drahém obleku. Jeho kroky byly klidné, pohled chladný a pronikavý. Vyzařovala z něj síla a autorita.
Přistoupil k pultu.
— Kde je? — zeptal se ostře, jako by vydával rozkaz.
Nastalo ticho. Obě ženy se na sebe zmateně podívaly.
— O kom… mluvíte? — špitla Světlana.
— O té dívce, — odpověděl a ukázal na svého otce. — Té, která mu pomohla.
Nikdo nepromluvil. Olga jen těžko polkla.
— Už… tady nepracuje, — vypravila ze sebe nakonec.
Muž se na ně podíval – jednu po druhé – jako soudce, který právě vynáší rozsudek. Jeho hlas byl tichý, ale chlad, který z něj šel, zamrazil obě ženy:
— Škoda. Protože jestli pro ni tu není místo… možná tu není místo ani pro vás.
Slova dopadla jako kámen. Obě ženy zbledly.
PRAVDA
Brzy se ukázala pravda. Ten „nemohoucí stařík“ nebyl žádná oběť. Ve skutečnosti šlo o majitele jedné z největších sítí autosalonů v regionu. Záměrně přijel starým autem, aby viděl, jak se k němu lidé zachovají.
A Anna – ta dívka, kterou se vysmívali a vyhodili – byla jediná, kdo mu projevil lidskost. Neviděla v něm přítěž, ale člověka.
Muž v obleku, jeho syn, se vrátil jedině kvůli ní. Ne z pomsty, ale aby jí poděkoval a vrátil úctu. Ale jeho ledová slova navždy zůstala v paměti těch, kdo se vysmívali.
EPILOG
O pár dní později našli Annu. Nabídli jí práci v jednom z autosalonů – s platem mnohonásobně vyšším než na čerpací stanici – a s opravdovým respektem.
A ta malá benzinka? Ta zůstala navždy v paměti lidí. Ne jako místo, kde se tankuje, ale jako místo, kde byl výsměch a krutost umlčen jedním návratem.
Protože když se stařec vrátil se svým Zaporožcem – už to nebylo směšné.