Byla to noc, které se i ti nejzkušenější řidiči raději vyhýbají. Sníh padal v hustých závějích, světla sotva pronikala bílou vánicí a vítr výl jako rozzuřená šelma, vrhal ledové jehly na sklo. Silnice vypadala, jako by dýchala – němá a hrozivá. Sergej Volkov, kamioňák s dvacetiletou praxí, svíral volant ztuhlými prsty. Instinkt – ten, který ho už tolikrát zachránil – mu šeptal, že něco není v pořádku.
A tehdy ji uviděl.
Tmavá silueta u krajnice, téměř pohlcená sněhovou bouří. Příliš pozdě pro náhodné chodce. Příliš opuštěné místo. Příliš nebezpečné. Ale Sergej nedokázal jen tak projet kolem.
Setkání
Zabrzdil kamion a vystoupil do mrazu. Tam, zavátá sněhem, ležela mladá žena. Modré rty, tvář bledá jako smrt, oblečená nalehko – zcela nevhodně pro takovou zimu.
— „Hej! Slyšíš mě?“ — zvolal otřeseným hlasem a dotkl se jí na rameni.
Z jejích rtů vyšel tichý sten. Žila.
Bez dalšího rozmýšlení ji vzal do náručí a donesl do tepla kabiny. Zapnul topení na maximum, zabalil ji do deky a přiblížil termosku s horkým čajem, doufajíc, že se napije aspoň trochu.
Její prsty se sotva pohnuly, jako by se držely samotného života, ale oči zůstaly zavřené.
Jméno, které změnilo vše
Sergejův pohled padl na její kabát. Něco se zalesklo – peněženka. Na okamžik zaváhal. Nikdy předtím by se nehrabal v cizích věcech. Ale teď to mohl být jediný způsob, jak zjistit, kdo je.
Peněženka z drahé kůže. Uvnitř pár bankovek, karty, doklady. A tehdy to uviděl.
Marija Lebeděva.
To jméno ho zasáhlo jako blesk. Zatajil dech, krev mu ztuhla v žilách.
To příjmení… Lebeděv. To, které se už deset let snažil vymazat z paměti. Spojené s mužem, který mu zničil život, vzal mu vše a donutil ho zmizet.
A teď, právě v jeho kabině, seděla dcera toho muže.
Náhoda — nebo past?
Sergej sevřel ruce na volantu. Může to být skutečně náhoda? Dívka opuštěná uprostřed sněhu, na prázdné silnici, se jménem, které ho nejvíc děsilo? Nebo to byla past, pečlivě připravená, aby ho po letech vylákala z úkrytu?
Pozoroval její bledou, křehkou a bezmocnou postavu – a přesto v sobě nesla větší hrozbu než bouře venku. Měl ji nahlásit policii? Odvézt do nemocnice a zmizet? Nebo riskovat a počkat, až se probudí a řekne pravdu?
Každé rozhodnutí bylo nebezpečné. Ale nechat ji tam — to bylo nemyslitelné.
Cesta do neznáma
Kamion polykal zasněžené kilometry, zatímco v kabině panovalo ticho těžší než mráz venku. Sergejovi bušilo srdce, věděl: tohle nebyla obyčejná náhoda. Tahle noc byla začátkem příběhu, před kterým už deset let utíkal.
A teď minulost seděla hned vedle něj – zabalená v dece, třesoucí se zimou, ale děsivější než vánice, která se je snažila pohltit oba.
Nevěděl, jak tato cesta skončí. Ale jedno bylo jisté: jeho život už nikdy nebude jako dřív.