Naposledy, když jsem hodil klacek, všechno vypadalo jako obvykle. Rozběhla se jako vítr, s očima plnými světla a radosti, která zářila v každém jejím skoku. Luna – moje věrná přítelkyně, moje malá rebelka s obrovským srdcem.

Ale toho dne se všechno změnilo. Rozběhla se… a už se nikdy nevrátila. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že to bude poslední hod. Volal jsem ji, prohledával každý keř, naslouchal každému nejtiššímu šustnutí. Ale les jako by zadržel dech. Ticho – kdysi teplé a příjemné – se stalo těžkým a krutým.

Byla víc než jen pes
Luna vstoupila do mého života, když jsem téměř přestal věřit na zázraky. Malý chomáček srsti, který si od prvního pohledu našel místo v mém srdci. Cítila všechno – moji radost, bolest, mé obavy. Během bouřek schovávala čumáček do mých dlaní a za slunečných dnů dokázala celé hodiny běhat po loukách, svou radostí nakazit i ty nejzamračenější kolemjdoucí.

Byli jsme spojenci ve všem – v lumpárnách, dobrodružstvích i tichých večerech u krbu. Já mluvil – ona poslouchala. Ne proto, že by rozuměla slovům, ale protože cítila jejich pravdu.

Okamžik, který všechno změnil
Toho dne její srdce přestalo bít. Vítr jako by ji odnesl spolu s listím. A mé srdce… se zlomilo. Zůstalo jen nehybné vodítko zavěšené u dveří. Jen její vůně na staré dece. Jen prázdné místo u mých nohou.

Dům se stal příliš tichým. Příliš prázdným. Ani zvuk deště nedokáže vyplnit prázdnotu. Přistihnu se, že ji očekávám – každou chvíli uslyším její drápky klapající o podlahu. Ale ticho nelže.

Vzpomínka, která bude žít navždy
Luna byla můj zázrak, můj dar od osudu. A i když už není vedle mě, žije v každém mém nádechu, v každém úderu mého srdce.

Říká se, že čas léčí. Ale jsou rány, které se nikdy zcela nezahojí. Vím, že se jednoho dne znovu setkáme – tam, kde není bolest ani rozloučení. Do té doby… ji ponesu v sobě. Navždy.

Spi klidně, má Luno. Byla jsi mé světlo, moje záchrana a má nejvěrnější přítelkyně.