Alena nikdy neměla ráda podzim. Ale každý rok chodila na hřbitov, aby se postarala o hrob své matky. Ten den bylo vše jako obvykle… dokud za hustými keři nespatřila starý, zanedbaný hrob.

Přistoupila blíž a přečetla jméno: Maria Nikolajevna Kuzněcovová Orlovová. Žádná péče, uvadlé květiny, zapomenutý kámen. S podivným pocitem začala Alena hrob čistit. Otřela prach, odstranila trávu. Když odcházela, pocítila mrazení… jako by ji někdo sledoval.

Další ráno… na jejím nočním stolku ležela malá kytice žlutých polních květin. Stejných, jaké viděla předchozí den u hrobu. Ale teď byly čerstvé.
Dveře byly zavřené, okna zamčená. A ona žila sama.

Alena začala pátrat po pravdě. Ukázalo se, že Maria zemřela při autonehodě už v 60. letech. Nikdo další na ni nevzpomínal.

Od toho dne se Alena pravidelně vrací k hrobu. A pokaždé, když odchází, cítí nevysvětlitelný klid.

A ta kytice… dodnes ji schovává mezi stránkami staré knihy.
Pro ni je to důkaz, že hranice mezi životem a smrtí není tak nepřekonatelná, jak si myslíme.

Co si myslíte vy? Byla to jen náhoda, nebo znamení?..