Byli nerozluční od prvního dne. Sofia našla Gerdu — malinké štěně německého ovčáka — u silnice v dešti, když jí bylo teprve osmnáct let. Od té doby uplynulo sedm let. Gerda vyrostla v chytrého, laskavého a neuvěřitelně věrného psa, který Sofii doprovázel všude: v radosti, ve smutku, při zkouškách, při stěhování a dokonce i v den, kdy poznala svého budoucího manžela.

A teď byl ten den — svatba. Sofia v bílé krajkové šaty s dlouhou vlečkou, jemná korunka na hlavě, za ní desítky hostů.

Po jejím boku — Gerda. Její věrná společnice. Pes se měl dokonce „zúčastnit“ obřadu — na krku měla jemnou bílou mašli a měla jednoduše kráčet s nevěstou k oltáři.

Ale právě v tu chvíli se stalo něco, co všechny šokovalo.

Když začala hrát hudba a Sofia udělala první krok, Gerda najednou zavrčela. Postavila se před ni a zabránila jí jít dál.

Štěkala, tahala šaty zuby a drápala je packami. Na bílé látce zůstaly špinavé stopy — ale Gerda nepřestávala.

Zmatená Sofia se sklonila, aby svou kamarádku uklidnila. Hladila ji po hlavě a šeptala:

— Klid, holčičko, všechno je v pořádku…

Ale pak si všimla něčeho strašného…

Přední tlapka Gerdy byla nenormálně ohnutá a při každém pohybu pes zadržoval bolest. Šok. Obavy.

Ráno to tak nebylo. Gerda byla naprosto zdravá. Ještě před odjezdem spolu byly na procházce. Jak se to mohlo stát?

Sofia se prudce otočila k hostům:

— Viděl někdo, co se stalo s Gerdou?

Ticho. Pak tichý hlas zezadu:

— Já… já jsem to viděla. Rozběhla se k tvému snoubenci a on… ji udeřil. Silně.

Sofia zůstala stát jako přimražená. Snoubenec zbledl, snažil se něco říct, ale nestihl to.

V tu chvíli jí všechno došlo. Vzpomněla si na malé detaily: jak se Gerda k němu nikdy nepřibližovala, jak se mu vyhýbala. Jak se zlobil, když si pes lehl mezi ně na pohovku. Ale nikdy tomu nevěnovala pozornost.

Teď bylo všechno jasné.

Sofia zvedla hlavu. Pevně, s hlasem, který se jí třásl, řekla:

— Žádná svatba nebude.

Ohlušující ticho. Hosté nemohli uvěřit vlastním uším. A ona už držela Gerdu v náručí, navzdory špinavým a roztrhaným bílým šatům.

— Odvezu ji k veterináři.

Odešla, aniž by se ohlédla. Nejprve všichni zůstali nehybně stát. Pak začali tleskat. Obdivovali její sílu. Její rozhodnutí. Její lásku.