Stoupala jsem po žebříku, abych ořezala větve stromu, a můj pes se zakousl do okraje mých kalhot a trhl dolů: a najednou jsem pochopila důvod jeho podivného chování 😨😨

Ten den si dobře pamatuji. Ráno bylo šedivé: obloha zatažená, vzduch stál těžký a dusný. Zdálo se, že každou chvíli začne pršet. Ale já se rozhodla to neodkládat — bylo třeba odříznout suché větve na staré jabloni u domu. Žebřík jsem měla už připravený, a přestože byla obloha zachmuřená, řekla jsem si: udělám to dnes.

Postavila jsem žebřík ke kmeni a začala stoupat. Ale sotva jsem vyšplhala o pár příček, ucítila jsem zezadu trhnutí. Ohlédla jsem se — a nemohla uvěřit vlastním očím.

Můj pes se snažil šplhat po žebříku za mnou. Tlapy mu klouzaly, drápy cinkaly o kov a oči měl upřené přímo na mě.

— Co to děláš? — řekla jsem s nervózním úsměvem. — Zůstaň dole.

Pokoušela jsem se ho odehnat, mávla rukou, ale on znovu vyskočil na zadní, předními tlapami se chytil příček. A pak se dokonce zakousl do okraje mých kalhot a tak prudce trhl dolů, že jsem málem ztratila rovnováhu.

— Au! Zbláznil ses? — zasyčela jsem. — Pusť!

Ale on nepouštěl. Zapřel se tlapami do žebříku a táhl mě dolů, jako by to dělal schválně.

Ve mně se mísilo podráždění s podivným pocitem neklidu. „Proč to dělá? — přemítala jsem. — Snad si jen hraje? Ale ne, v jeho pohledu bylo něco víc. Naléhavé varování. Jako by mi chtěl říct: ‚Nevylez tam.‘“

Znovu jsem ho odehnala, dokonce mu přísně pohrozila:

— Okamžitě přestaň, nech mě v klidu ořezat ty větve!

Ale sotva jsem vylezla o něco výš, znovu se mi zakousl do nohavice a zatáhl. Jen stěží jsem se udržela, srdce mi spadlo až do pat. Jediný chybný pohyb a mohla jsem spadnout.

Zastavila jsem se, těžce dýchala a pochopila: takhle to dál nepůjde. Pokud bude pokračovat, opravdu spadnu a zlomím si všechno možné. Musela jsem se rozhodnout.

Slezla jsem dolů, přísně se mu podívala do očí a řekla:

— Dobře. Když jsi tak chytrý, půjdeš na řetěz.

Vinna sklonil hlavu, ale stejně jsem ho odvedla k boudě a připnula. Myslela jsem si, že konečně budu moci v klidu dokončit, co jsem začala. Vzala jsem žebřík a právě se chystala znovu stoupat, když se stalo něco nečekaného 😢😨 Tehdy jsem pochopila, proč se pes choval tak zvláštně.

Oblohu rozťal jasný, oslepující záblesk. Hned nato zaduněl hrom. Blesk udeřil přímo do stromu, do kmene, kam jsem se chystala lézt. Ozval se praskot, ucítila jsem pach spálené kůry, jiskry se rozletěly na všechny strany. Uskočila jsem a přitiskla ruce k obličeji.

Na okamžik jsem zůstala stát bez dechu. Až po pár vteřinách mi došlo: nebýt mého tvrdohlavého psa, byla bych teď nahoře, na žebříku, přímo u koruny. A tehdy…

Ohlédla jsem se na něj. Stál u boudy, řetěz napnutý, a díval se na mě tím pohledem, ve kterém bylo víc porozumění než v lidských slovech.

— Bože… — zašeptala jsem a cítila, jak mi po těle přeběhly mrákoty. — Ty jsi mi zachránil život.

Posadila jsem se k němu, objala ho kolem krku a on tiše zavrtěl ocasem, jako by věděl, že udělal to správné.

A tehdy jsem pochopila: někdy naši zvířecí přátelé vidí a cítí to, co my lidé ani nevnímáme.