Toho dne odpovídalo počasí náladě: šedá obloha, vlhko a lehký vánek, který rozechvíval koruny stromů na hřbitově. Všechno působilo normálně, jako při jiných pohřbech, až do chvíle, kdy osm mužů mělo zvednout rakev.

Vypadala honosně – tmavé dřevo, naleštěné do lesku, masivní madla. Uvnitř odpočívala mladá žena. Její smrt byla pro všechny šokem: krásná, chytrá, se srdcem na správném místě.

Bylo jí jen dvaadvacet. Podle oficiální verze – nehoda. Ale kolovaly zvěsti. Někteří tvrdili, že ji předchozí den viděli uplakanou, jiní, že někomu vyhrožovala. Nikdo nevěděl přesně. Rodina trvala na rychlém rozloučení.

Když nastal čas spustit rakev do hrobu, muži se postavili k madlům – a náhle…

— Jedna, dvě, tři! — zavelel jeden.

Rakev se sotva pohnula.

— Znovu! — řekl. — Jedna, dvě, tři!

Napjali se, funěli, lapali po dechu – ale nemohli ji zvednout. Byla těžká, jako by byla plná kamenů.

— Co to…? — zamumlal jeden z nosičů a otřel si čelo. — Váží, jako by v ní byly tři osoby!

Muži se na sebe podívali. Kolem zavlálo napjaté ticho. Hosté šepotali:

— To není normální…
— Stává se to často?
— Ne, nikdy.

Jeden z hrobníků tiše poznamenal:

— Nesl jsem desítky rakví. I mužských. Ale tak těžkou – nikdy. Neměla by tak vážit.

Tehdy předstoupila matka mladé ženy, celá v černém, tvář strnulá a zkoušená bolestí. Pohlédla na muže a pak na rakev.

— Otevřete ji, — pronesla chladně, bez zaváhání.

— Jste si jistá? — pokusil se namítnout pracovník pohřební služby.

— Řekla jsem: otevřete ji.

Zaměstnanci se na sebe podívali a mlčky uposlechli. Odšroubovali šrouby a víko lehce nadzvedli.

To, co spatřili, je ochromilo hrůzou 😨😱

Mladá žena tam ležela klidně – ve světlých šatech, s květinami v rukou. Tvář pokojná. Všechno, jak má být. Ale boky uvnitř – vyšší než obvykle. Pod tenkou přikrývkou – boule. Jeden z mužů opatrně nadzvedl vnitřní vložku.

V tu chvíli všichni ustoupili.

Uvnitř, v tajném prostoru, zabalený v černém plastu… leželo tělo muže. Ve středním věku, zřejmě, s tetováním na krku a stopami na těle. Tvár ukazovala počáteční rozklad, ale rysy byly stále rozeznatelné. Silný, chemický zápach.

Jeden z pracovníků pohřební služby ustoupil:

— Bože… tam je… mrtvola!

— To už není „dvojité dno“. To je… zločin, — vydechl někdo.

Matka sklonila hlavu.

— Nevím, kdo to je. Neměl by tam být.

Zaměstnanci zbledli.

— Nemožné. Dostali jsme rakev zapečetěnou. Všechno bylo uzavřené…

— Kdo zařizoval dodání rakve? — zeptal se rázně jeden z mužů.

— Soukromá firma. Přes prostředníka. Objednávka elektronicky. Platba výhradně v hotovosti.

Nastalo ticho.

Někdo vytáhl telefon a zavolal policii.

Později, na policejní stanici, se ukázalo: muž nalezený v rakvi byl bývalý účetní stavební firmy, který zmizel před několika dny.

Firma byla vyšetřována kvůli krádežím, praní peněz, fiktivním smlouvám. Tento muž, podle zdrojů, připravoval materiály pro prokuraturu. Pak zmizel.

Vyšetřování odhalilo: falešná pohřební společnost, registrovaná na podvodné dokumenty, dostala zakázku na „technický převoz“ zapečetěné rakve.

Skutečná mladá žena byla pohřbena – ano. Ale pod jejími reálnými obřady někdo ukryl tělo muže, který se mohl stát klíčovým svědkem.

Zůstala jen jedna stopa – na plastovém obalu druhého těla částečný otisk rukavice. To stačilo k zahájení vyšetřování.

Matka mladé ženy až do konce tvrdila: o ničem nevěděla. A bylo snadné tomu věřit – sama se sotva vzpamatovala ze ztráty své dcery.

Ale někdo využil této bolesti, zmatku… a rozhodl se, že nejlepší místo, kam ukrýt důkazy, je tam, kde nikdo nebude kopat – do hrobu pod cizí tělo.