Byl to zcela obyčejný den v městské nemocnici. Na příjmu tiše hučela klimatizace, sestry zapisovaly nové pacienty, lékaři si v chodbách povídali tlumeným hlasem a v pokojích pomalu kapaly infuze.

Vrchní sestra právě kontrolovala seznam objednaných, když se na konci chodby ozval rychlý zvuk drápů na dlažbě.

Zpoza rohu, jako by se tam zjevil z ničeho nic, se objevil pes – velký, hnědo-rezavý. Běžel jistě, jako by přesně věděl, kam má namířeno. V tlamě pevně svíral černý pytel, nahoře pečlivě zauzlovaný.

Sestra okamžitě zvedla hlavu a vykřikla:

— Co tady dělá pes?! To je nehygienické! Vyveďte ho ven!

Dva lékaři, chirurg a službu konající sestra, uslyšeli její výkřik a rozběhli se za psem. Ale ten byl rychlejší: proběhl kolem nich, nevšímal si pacientů ani jejich překvapených pohledů, a uháněl dál dlouhou chodbou nemocnice.

Pacienti vykukovali z pokojů, někteří se smáli, jiní si udiveně povídali, ale pes nikoho nevnímal.
Najednou se prudce zastavil před dveřmi s červeným nápisem. Černý pytel mu vypadl z tlamy na podlahu. Pes začal žalostně kňučet a pak štěkat hlasitě a pronikavě. Postavil se na zadní a předními packami škrábal na dveře, jako by žádal, aby ho pustili dovnitř.

Lékaři ho konečně doběhli – a tehdy pochopili, proč se choval tak zvláštně a běžel do nemocnice 😢😢

Sestra si zadýchaně sedla a opatrně vzala pytel. Když rozvázala uzel, všichni ztuhli: uvnitř bylo maličké štěně, sotva dýchalo, s packou podivně vytočenou do strany. Na srsti mělo stopy krve.

— On… on ho sem přinesl, aby požádal o pomoc, — zašeptal chirurg.

Později se zjistilo, že štěně srazilo auto nedaleko nemocnice. Pes byl zřejmě jeho matka. Nějak pochopil, že právě tady by mohli jeho mládě zachránit.

Lékaři museli improvizovat – samozřejmě nebyla v nemocnici žádná operační sál pro zvířata.

Ale chirurg s velkým srdcem a další dva zaměstnanci sehnali potřebné nástroje a postarali se o zranění. Na packu dali dlahu a podali injekci.

Celý personál byl ohromen inteligencí a odhodláním psa. Zatímco lékaři pracovali, seděl u dveří a tiše kňučel, ani na okamžik nespustil z mláděte oči.

Když operace skončila a štěně přinesli ven, pes mu jemně olízl čumáček a pak položil hlavu vedle něj – jako by ho chtěl uklidnit.