Jeho poslední přání před vynesením definitivního rozsudku, který měl ukončit jeho život, bylo naposledy vidět svého německého ovčáka. Vězeň přijal svůj osud s tichým smířením.

Dvanáct let, den za dnem, se probouzel v chladné cele B-17. Byl obviněn z vraždy, a i když přísahal na svou nevinu, nikdo ho neposlouchal. Nejprve bojoval, psal stížnosti, kontaktoval právníky — ale časem přestal. Jen čekal na rozsudek.

Jediné, na čem mu celou tu dobu záleželo, byl jeho pes. Neměl žádné příbuzné. Ten ovčák nebyl jen mazlíček — byl jeho rodina, přítel a jediné stvoření, kterému důvěřoval. Našel ho jako třesoucí se štěně v zapadlé uličce — od té chvíle byli nerozluční.

Když za ním jednou přišel ředitel věznice s papírem a otázkou na poslední přání, muž si neřekl o jídlo, cigarety ani kněze, jako to dělají ostatní. Jen tiše odpověděl:

„Chci naposledy vidět svého psa.“

Personál tomu zprvu nevěřil. Nebyl to nějaký trik? Ale v den, kdy měl být rozsudek vykonán, ho vyvedli na dvůr. Pod přísným dohledem stráží tam na něj čekal pes.

Jakmile ovčák uviděl svého pána, vytrhl se z vodítka a rozběhl se k němu. V tu chvíli se čas zastavil.

Ale to, co následovalo, překvapilo všechny. Strážní zůstali stát, nevěděli, co mají dělat… 😲🫣

Pes, který se vytrhl z rukou policisty, běžel k pánovi s takovou silou, jako by chtěl překonat dvanáct let odloučení v jednom jediném okamžiku.

Skočil mu do náruče a srazil ho k zemi. A ten muž, poprvé za dlouhé roky, necítil chlad ani pouta. Jen teplo.

Pevně psa objal, zabořil tvář do jeho husté srsti. Slzy, které si celé ty roky nedovolil, se konečně uvolnily.

Plakal hlasitě, bez studu, jako malé dítě. A pes tiše kňučel, jako by taky věděl, že už jim nezbývá moc času.

„Jsi moje holka… moje věrná…“ šeptal a tiskl ji k sobě ještě pevněji. „Co si bez mě počneš?..“

Jeho ruce se třásly, hladil ji po zádech znovu a znovu, jako by si chtěl zapamatovat každý detail. Pes se na něj díval věrnýma očima.

„Odpusť mi… že tě tu nechávám samotnou,“ zachraptěl. „Nepodařilo se mi dokázat pravdu… ale aspoň tobě jsem byl vždycky důležitý.“

Strážní stáli nehybně, mnozí odvrátili pohled. I ti nejtvrdší nemohli zůstat lhostejní — před nimi už nestál zločinec, ale člověk, který v posledních minutách svého života držel to jediné, co mu zůstalo.

Podíval se na ředitele věznice a rozechvělým hlasem řekl:

„Postarejte se o ni, prosím.“

Poprosil ho, aby si psa vzal domů, a slíbil, že nebude klást odpor a přijme rozsudek.

V tu chvíli nastalo naprosté ticho. Pes znovu hlasitě zaštěkal — jako by protestoval proti tomu, co se mělo stát.

A vězeň ji ještě jednou pevně objal. Přitiskl ji k sobě tak, jak to dokáže jen člověk, který se loučí navždy.