Na silnici číslo 27 té noci vládlo ticho, přerušované jen vzdáleným cvrkáním hmyzu. Ale za tím zdánlivým klidem se odehrávala scéna, která tuhla krev v žilách. V jednom příkopu u cesty, jen pár metrů od zničených zbytků motocyklu, ležel v bezvědomí muž. Jeho dech byl těžký, hrudník se mu zvedal v křečích. Smrt číhala jen krok od něj.

Vedle něj, na kolenou, klečela drobná postava — malá holčička, sotva pětiletá, oblečená v růžových princeznovských šatičkách. Její malé dlaně pevně tiskly hlubokou ránu na jeho hrudi, jako by věřila, že tím může udržet jiskru života.

Píseň ve tmě

Namísto pláče nebo paniky z ní zněla tichá melodie. Holčička si zpívala „Záříš, záříš, hvězdičko malá“, jako ukolébavku pro neznámého muže, který bojoval o poslední dech. Její hlas se třásl, ale nebyl v něm strach — jen neuvěřitelné odhodlání.

Když dorazili policisté a lékaři, pokusili se ji odtrhnout. Ale ona se držela motorkáře se vší silou, křičela:
— „Neodnášejte ho! Není připravený! Jeho bratři tu ještě nejsou!“

Nejdřív si mysleli, že je v šoku. Ale ona tvrdošíjně opakovala: „Slibila jsem, že ho budu hlídat, dokud jeho bratři nepřijdou.“

Hrom motorek

A pak — noc rozčísl hrom. Země se zachvěla, když desítky Harley-Davidsonů vjely na silnici. Svítilny prorážely tmu a burácení motorů sílilo.

Holčička se slzami na tváři se najednou usmála.
— „Vidíte? Říkala jsem vám to. Ukázal mi to ve snu, včera v noci.“

Tajemství, ze kterého mrazilo

Když vůdce skupiny seskočil z motorky a spatřil ji, obličej mu zbledl. Ztuhl jako před duchem. Třesoucím se hlasem pronesl čtyři slova, která zmrazila všechny přítomné:
— „Sofie? Ty žiješ?“

Jak mohla ta holčička vědět o klubu? Proč to vypadalo, že na ně čekala? A jak mohla předpovědět jejich příchod — dokonce i zvuk jejich motorů?

Mezi logikou a zázrakem

Příběh se rychle rozšířil. Někteří tvrdili, že šlo o náhodu. Jiní věřili v mystické spojení. Psychologové mluvili o „obranném mechanismu dětské psychiky“. Ale mohl takový mechanismus přimět pětileté dítě, aby tlačilo na smrtelnou ránu s takovou vytrvalostí, bez paniky, dokud nepřijde pomoc?

Záchranáři byli upřímní: bez ní by ten muž nepřežil. Vykrvácel by během pár minut.

Neviditelné pouto

A ona? Jakmile ho odnesli, zmlkla. Stála nehybně, zatímco motorkáři obklopili místo, dívali se na muže, jako by ho znala celý život. Když ji odvezli do nemocnice, neprojevila strach — jen klid někoho, kdo splnil slib.

Tu noc, ještě než lékaři potvrdili, že muž přežije, se už zrodila legenda. Jeden chirurg přiznal: „Bez ní by neměl žádnou šanci.“

Co zůstane navždy

Na té opuštěné silnici bylo jedno děvčátko v princeznovských šatech silnější než strach, než pochybnosti, a dokonce silnější než smrt.

A každý, kdo ten příběh slyšel, si stále klade otázku: Kdo byla? Ztracené dítě, posel osudu… nebo duše, která se vrátila, aby zachránila někoho, koho kdysi milovala?