Vztahy s tchyní byly těžké už od začátku. Nikdy neskrývala, že si myslí, že nejsem „dost dobrá“ pro jejího syna. Neustále na mně hledala chyby – jak vařím, jak uklízím, jak se oblékám. Jejím oblíbeným koníčkem bylo srovnávat mě s bývalou přítelkyní mého manžela a říkat: „To byla pravá hospodyně, ale ty…“ Občas volala mému muži do práce, aby si stěžovala, že se k její rodině chovám „příliš chladně“.

Když jsem otěhotněla, všechno se ještě zhoršilo. Místo toho, aby se radovala z budoucího vnoučete, spustila doslova vyšetřování. Doslova vyslýchala mého manžela a snažila se ho přesvědčit, že dítě není jeho.

Před ostatními členy rodiny naznačovala, že délka těhotenství „nesedí“ a při rodinných večeřích házela poznámky typu, že dítě určitě bude podobné sousedovi. Tyto řeči mě hluboce ranily, ale snažila jsem se to vydržet kvůli manželovi a našemu nenarozenému dítěti.

Pak přišel ten velký den – porodila jsem. Narodila se nám nádherná holčička. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná, ležela jsem na pokoji. Manžel byl se mnou první hodiny, pak odešel pro moje věci. Myslela jsem si, že teď se všechno zlepší, že narození vnučky roztaje srdce mé tchyně…

Ale dveře se otevřely a vešla ona. Žádný úsměv, žádné květiny, ani obyčejné „gratulace“. Hned od prvních slov začala útočit:

— Já to věděla! — řekla vítězoslavně. — To dítě není mého syna!

Snažila jsem se odpovědět klidně:

— O čem to mluvíte? Podívejte se na ni, má dokonce nos po tatínkovi.

Tchyně pohrdavě odfrkla:

— Nos? To snad žertuješ? Ten může mít klidně i jiný chlap! Jsi lhářka, zlá ženská! Zničila jsi naši rodinu, ukradla jsi mému synovi život!

Zůstala jsem strnule sedět a držela dceru v náručí. Ale ona nepřestávala, naopak zvýšila hlas:

— Podívej se na sebe! Myslíš, že jsi matka? Neumíš se ani chovat jako slušná žena. Špinavá, tlustá, s kruhy pod očima! A tohle… — ukázala na dítě — je bastard, který bude stejně falešný jako ty!

Když začala urážet mé dítě, už jsem to nedokázala vydržet a udělala jsem něco, čeho ani trochu nelituji. 😢😢

Vyprávím svůj příběh v prvním komentáři – napište svůj názor, udělala jsem správně? 👇👇

Její slova řezala jako nůž. Věděla jsem, že si o mně může říkat, co chce – ale ne o mé právě narozené dceři. Ještě se ani nenadechla do života a už byla urážená. Něco se ve mně zlomilo.

Pomalu jsem vstala z postele, navzdory bolesti a slabosti po porodu. Stiskla jsem tlačítko a přivolala sestřičku a klidným, ale pevným hlasem jsem řekla:

— Vyveďte tu ženu z mého pokoje. A už ji sem nikdy nepouštějte.

Když se dveře za ní zavřely, ihned jsem zavolala manželovi a všechno mu řekla. Od toho dne jsem se pevně rozhodla: tahle „babička“ nikdy nebude součástí života mé dcery.

Dnes má moje holčička rok. Nikdy svou babičku neviděla – a nikdy ji neuvidí, i kdyby tchyně prosila o odpuštění a možnost vidět vnučku. Je mi jedno, co si myslí nebo cítí.