Jsem zdravotní sestra v nemocnici našeho města. Jednoho dne přivezli na pohotovost muže v bezvědomí, těžce zraněného na hlavě. Měl škrábance na obličeji a roztržené rukávy.

Byl dopraven brzy ráno, ale až pozdě v noci se probral. Když otevřel oči, byl úplně dezorientovaný a na nic si nevzpomínal – ani na své jméno.

Následující den ho přišel navštívit policejní seržant se služebním německým ovčákem. Muži položil několik otázek, ale ten kvůli ztrátě paměti nedokázal odpovědět.

Mezitím pes tiše seděl a nehnul se, ale nespouštěl zraněného muže z očí. Po několika minutách si seržant udělal poznámky a řekl: „Bobe, jdeme.“

K obrovskému překvapení všech však pes zůstal stát na místě. Kategoricky odmítal opustit pokoj, i přes naléhání svého pána.

Nejprve nikdo nechápal, proč se pes takto chová. Ale to, co se odhalilo později, všechny doslova ohromilo.

Seržant se ke psu přiblížil, zmatenější než kdy dřív. Ještě jednou mu přikázal, aby odešel, ale zvíře se ani nepohnulo. Lékaři i personál se začali dívat jeden na druhého – mohlo by to být tak, že pes toho muže zná?

Pak si jedna sestra všimla něčeho pod lůžkem zraněného: malého plátěného sáčku. Opatrně ho zvedla a otevřela.

Uvnitř byla malá peněženka s doklady, jízdenkou na vlak…

Ale nejvíce šokující byl černobílý snímek: usměvavý muž – ten samý pacient – stál vedle psa.

Na zadní straně byla napsána datace: před 5 lety.

Puzzle začalo pomalu do sebe zapadat. Tenhle pes nebyl jen obyčejný domácí mazlíček… ale svědek něčeho mnohem složitějšího.