V poslední době si mladí rodiče začali všímat podivného chování svého staršího syna.

Každé ráno, přesně v šest hodin, se probudil sám — bez budíku, bez připomenutí. Chlapec tiše vstal z postele, oblékl se a potichu se vplížil do pokoje, kde spal jeho mladší bratříček, kterému byl sotva rok. S neuvěřitelnou jemností, jako by se bál probudit celý dům, vzal miminko z postýlky a odnesl si ho do svého pokoje.

Zpočátku se matka při tom pohledu jen usmívala. Myslela si: „Možná se mu tolik stýská po malém bratříčkovi a chce s ním trávit více času.“ Ale zvláštní bylo, že se to dělo každé ráno, vždy ve stejnou hodinu, s takovou přesností, že to připomínalo tajný rituál.

Uběhl týden. Matka si začala klást otázku, zda za tím není něco víc. Začala mít obavy. Proč přesně v šest ráno? Proč její syn nevynechal ani jeden den?

Jednoho dne se rozhodla to sledovat. Vstala brzy, předstírala, že spí, a pozorovala. Přesně v 6:00 syn jako vždy vešel do pokoje, přistoupil k postýlce svého bratra a opatrně — dospěle, skoro rodičovsky — sevřel miminko v náručí. V tu chvíli se matka neudržela a řekla:

— Synku, proč to děláš?

Chlapec ztuhl. Na okamžik vypadal vyděšeně a připravený utéct. Pak ale, když pevněji objal svého malého bratra, tiše řekl něco, z čeho matce ztuhla krev v žilách (pokračování v prvním komentáři ):

— Mami… Nedávno jsi mluvila s babičkou. Všechno jsem slyšel. Stěžovala sis, že je to těžké, že tě bráška nenechá každou noc spát… A pak jsem slyšel, jak jsi řekla, že nás chceš dát do sirotčince, abys měla trochu klidu.

Ženě bolestně sevřelo srdce.

— Synku… ale no tak, to byl jen žert, — v hlase jí zaznívaly slzy.

Chlapec zavrtěl hlavou a přitiskl bratra ještě pevněji:

— Jen jsem chtěl, abys mohla odpočívat. Aby tě bráška ráno neobtěžoval. Proto jsem si ho bral k sobě. Ale prosím, nedávej nás do sirotčince…

Matce se zastavil dech vinou i hořkostí. Padla na kolena, objala oba syny najednou a rozechvělým hlasem opakovala:

— Promiň, promiň, můj miláčku… Nikdy, nikdy vás nikomu nedám.

V tu chvíli pochopila, že děti slyší a cítí mnohem víc, než si dospělí myslí. A někdy může neopatrné slovo navždy zasadit do srdce dítěte strach, že přijde o to nejcennější, co má.