Vyhodila jsem svého syna, snachu a tři vnoučata z mého bytu. Dala jsem jim přesně jeden den na to, aby si sbalili věci a odešli. A vůbec toho nelituji. Moji příbuzní mě odsuzují, říkají mi, že jsem špatná matka, ale je mi jedno, co si ostatní myslí. Prostě jsem už nemohla snášet to, co u mě doma dělali. Svůj příběh vyprávím prostřednictvím odkazu v komentářích.

Když zemřel můj manžel Orest, nečekala jsem, že bude tak těžké zůstat sama. Společně jsme mnoho let pracovali, zařídili si svůj koutek a plánovali, jak tam prožijeme stáří.

Ale nevyšlo to. Orest už neměl dost sil a navzdory veškerému úsilí lékařů jeho srdce nevydrželo.

Po jeho smrti jsem cítila prázdnotu ve svém životě. Ale brzy poté mi syn navrhl, že se ke mně nastěhují. Řekl mi, že pro mě bude těžké být samotná, a že když budou se mnou, vždy mi v případě potřeby pomůžou. Souhlasila jsem.

Můj syn a snacha neměli vlastní bydlení a žili v pronajatém bytě. Po svatbě se jim narodily tři děti a všechny peníze šly na zajištění rodiny.

Doufala jsem, že s dětmi a vnoučaty zaplním tu prázdnotu. Ale bydlet s nimi se stalo nesnesitelným. Děti neustále křičí, vyžadují pozornost a já jsem si nemohla pořádně odpočinout.

Hluk, křik, běhání od rána do večera – to všechno se stalo opravdovou noční můrou. Moje snacha, i když je laskavá, sotva zvládá děti i domácnost.

Všude je nepořádek – rozházené hračky, věci nejsou na svém místě, a já jsem vždy měla ráda pořádek.

Jednoho dne jsem to už nevydržela a řekla jsem synovi, že je čas, aby bydleli odděleně. Je dospělý muž a myslím, že je načase, aby převzal odpovědnost za svou rodinu.

Rozčílil se a řekl, že v našem bytě je dost místa pro všechny a že nechtějí odejít. Ale já jsem pevně prohlásila, že potřebuji klid, že už mám dost toho hluku a nepořádku.

Můj syn se naštval. Dokonce podal žalobu na rozdělení bytu, ale s pomocí dobrého právníka jsem uhájila svá práva na domov. Poté si sbalil věci a vrátil se do pronajatého bytu.

A teď jsem prý já ta viníka – ale je to opravdu tak?