V malé vesnici, ukryté hluboko v hustých lesích, plynul život klidně a pomalu. Martin, místní lesník, tam žil mnoho let se svou ženou. Znal každý kout lesa, každou stezku a neočekával v životě žádná velká překvapení. Jeho dcera s vnučkou jezdily na návštěvu jen zřídka a dny ubíhaly ve známé rutině.

Les, jen pár kroků od domu, obvykle pulzoval životem, ale ten den bylo nezvykle ticho. Martin koutkem oka zahlédl pohyb — stín. Velký. Zvedl hlavu a zůstal stát jako přikovaný. Přímo před ním stála tygřice.

Nepohnula se ani nezavrčela. Jen se na něj dívala. Bylo jasné, že má jednu tlapu poraněnou — krvácela. Zdálo se, že na něco čeká. Po několika vteřinách se otočila a odešla zpět do lesa. Ale hned se vrátila — s mládětem v tlamě.

Malé, hubené, sotva stojící na nohou. Tygřice mládě jemně položila před Martina a upřeně se mu zadívala do očí — klidně, naléhavě. Jako by říkala:
— Udělej něco.

Zraněná tygřice přivedla své mládě k lesníkovi a prosila ho, aby zachránil to malé

Martin se na mládě díval zmateně. Pochopil, že nechat ho takto by znamenalo rozsudek smrti.

Jeho žena tiše přistoupila. Vyměnili si pohledy. Rozhodnutí padlo beze slov.

V kůlně připravili útulný koutek — teplý a chráněný před průvanem. Zavolali do místní veterinární kliniky a vysvětlili situaci.

Specialista jim nejprve nevěřil, ale slíbil, že přijde druhý den. Mezitím Martin ošetřil ránu na tlapce mláděte, jak nejlépe uměl.

Tygřice se nevzdálila. Zůstávala v lese, na dohled, jako by dohlížela na péči o své mládě.

Druhý den přijel veterinář. Mládě vyšetřil, dal injekce a nechal instrukce. Pak přijel znovu, další den, a o týden později. Postupně mládě sílilo.

Uběhly dva týdny. Mládě zesílilo, bylo čilejší a dokonce si začalo hrát s hadry ležícími v kůlně.

Martin a jeho žena se o něj starali, jako by bylo jejich vlastní. Už věděli, že u nich dlouho nezůstane, ale udělali vše, co mohli, aby ho postavili na nohy.

Zraněná tygřice přivedla své mládě k lesníkovi a prosila ho, aby zachránil to malé

A jednoho rána, právě když slunce vycházelo nad stromy, se objevila znovu — tygřice. Bez agrese, bez strachu. Přiblížila se opatrně a zastavila se u kůlny. Mládě ji okamžitě poznalo a vydalo slabé zavrčení.

Tygřice přišla blíž. Martin s manželkou ustoupili o pár kroků a pozorovali. Za chvíli už bylo mládě u své matky. Přivoněla k němu, olízla ho, otočila se… a odvedla ho do lesa.

Druhý den ráno Martin vyšel na dvůr a zůstal stát. Přímo u plotu, pečlivě položený skoro jako dar, ležel čerstvý zajíc. Okamžitě věděl, od koho je.

Ale tím to neskončilo. Několikrát během měsíce se u domu objevily podobné „dárky“.

Martin pokaždé vděčně kývl směrem k lesu. Věděl, že šelmy neděkují slovy. Ale ve svém světě to bylo to nejupřímnější gesto vděčnosti.

Od té doby, když Martin procházel lesem, čím dál častěji cítil, že je pozorován. Ne s hrozbou, ale s důvěrou. A někde mezi stromy byla ta, která si pamatovala, že kdysi člověk neodvrátil zrak, když byla potřeba pomoc.