Seděli jsme s přítelem na lavičce v parku. Byl teplý den, kolem procházeli lidé, děti se smály. Všechno působilo klidně a obyčejně, jen jsme si užívali chvíli.

Najednou k nám přiběhl pes. Prudce se zastavil pár kroků od nás, štěkl a upřeně se na nás díval svýma nedůvěřivýma očima. Nejprve jsme si mysleli, že je jen toulavý a hledá pozornost nebo jídlo. Přítel mávl rukou, aby ho odehnal, ale pes neodešel.

Pokračoval ve štěkání, chvíli se přibližoval, pak zase ustupoval, jako by chtěl něco ukázat. Už mě začínalo dráždit to neustálé štěkání, které nám znemožňovalo v klidu mluvit.

Najednou pes přišel blíž a položil přední tlapy na moje kolena. Lekla jsem se. Požádala jsem přítele, aby ho odehnal, ale jakmile se o to pokusil — pes odskočil, znovu zaštěkal a začal kolem nás pobíhat.

Vyměnili jsme si pohledy — v jeho chování bylo něco podivného. Nevypadal agresivně, ale zjevně se snažil na něco upozornit. Chvíli si sedl na zem, hned zase vstal, udělal pár kroků dopředu, ohlédl se na nás a znovu zaštěkal.

A vtom se stalo něco nečekaného — pes náhle popadl mou kabelku, která ležela vedle na lavičce, a rozběhl se pryč.

Vykřikla jsem. V kabelce byly peníze, doklady a telefon. S přítelem jsme vyskočili a běželi za ním. Srdce mi bušilo — myslela jsem, že ji prostě krade. Ale čím dál jsme běželi, tím víc bylo jasné: on se nesnažil utéct navždy. Neustále se ohlížel přes rameno, kontroloval, jestli ho pronásledujeme, a když jsme zaostali, na chvíli se zastavil, hlasitě štěkl a znovu vyrazil vpřed.

Honili jsme ho alejemi, kolem překvapených kolemjdoucích. Nakonec zahnul do temné uličky, ukryté mezi stromy, a tam se náhle zastavil.

Pes opatrně položil kabelku na zem a sedl si vedle, těžce oddechoval. Vrhla jsem se k tašce, zvedla ji, ale pak můj pohled padl na něco hrozného . Tehdy jsem pochopila, proč nás sem přivedl a proč se choval tak zvláštně.

O kousek dál — vedle zeleného popelnice na zemi leželo malé štěně. Tiše kňučelo a sotva se hýbalo, jedna nožička byla nepřirozeně vytočená.

Zastavila jsem se, všechno bylo jasné. Byl to jeho štěně. Nejspíš ho srazilo auto, nebo ho někdo zranil. Pes zoufale hledal pomoc a vymyslel jediný způsob, jak donutit lidi, aby ho následovali — ukrást něco cenného.

Neváhali jsme. Popadli jsme štěně a utíkali do nejbližší veterinární kliniky. Celou cestu matka-pes běžela vedle nás, neustále po našem boku, a dívala se na nás svýma chytrýma očima plnýma obav a naděje.

Když veterináři převzali štěně, seděla hned u dveří a čekala. Nikdy předtím jsme neviděli tolik oddanosti a zoufalé lásky v očích zvířete.

V tu chvíli jsme pochopili — to nebyl jen pes, to byla matka, která byla ochotná udělat cokoli, jen aby zachránila své mládě.