Les se nořil do husté tmy. Na vlhké zemi, u paty starého dubu, seděl postarší muž. Jeho dech byl těžký, ruce se třásly zimou, oči byly plné zoufalství. Vlastní děti ho sem přivezly a odhodily jako nepotřebný odpad.
Děti už dlouho čekaly na jeho smrt. Dědictví — velký dům, půda, peníze — mělo připadnout jim. Ale starec stále neodcházel. A tak se rozhodly konec uspíšit: nechaly ho v hlubokém lese bez jídla a vody v naději, že divoká zvířata rychle udělají svou práci a policie to označí za nešťastnou náhodu.
Ubohý muž seděl opřený o strom a děsil se každého zvuku. V dálce skučel vítr, ale skrz něj se nesl i jiný zvuk — vytí vlků. Chápal, že konec je blízko.
— „Bože… opravdu takhle…?“ — zašeptal a sepjal ruce k modlitbě.
V tom zapraskala větev. Pak další. Šelest se přibližoval. Starý muž se pokusil zvednout, ale tělo ho neposlouchalo. Jeho oči těkaly tmou, dokud se přímo zpod keřů neobjevil vlk.
Zvíře pomalu vyšlo na stezku. Jeho srst se leskla v měsíčním světle, oči planuly. Vlk vycenil zuby a přiblížil se.
„Tak to je konec,“ pomyslel si muž.
Zavřel oči a začal se nahlas modlit, očekávaje strašnou bolest ostrých tesáků. Ale stalo se něco, co by nikdy nečekal.
Vlk nezaútočil. Přistoupil téměř nablízko, zastavil se a pak… sklonil hlavu a tiše zavyl, jako by mluvil se starcem.
Muž nechápal, co se děje, natáhl ruku — a zvíře necouvlo. Naopak, dovolilo mu dotknout se husté srsti.
A tehdy si vzpomněl. Před mnoha lety, když byl ještě plný sil, našel v lese mladého vlka chyceného do pytlácké pasti.
Nebál se tehdy, a riskuje vlastní život, rozevřel strašlivé železné čelisti a zvíře osvobodil. Vlk tehdy utekl, aniž by se ohlédl… Ale zjevně si to zapamatoval.
Teď se tento osamělý lesní šelma sklonil před člověkem jako před svým zachráncem. Vlk se spustil níž, dávaje najevo: nasedni.
S námahou, téměř bez sil, se starý muž chytil silného šíje zvířete. Vlk se zvedl a nesl ho temným lesem. Stařec slyšel, jak pod tlapami praskají větve, jak kolem mihotají stíny dalších tvorů, ale nikdo se neodvážil přiblížit k té dvojici.
Po několika kilometrech se v dálce objevil světlo — vesnice. Lidé, kteří zaslechli štěkot psů, vyběhli na ulici a spatřili neuvěřitelné: obrovský vlk jemně položil u jejich vrat starého muže, vyčerpaného, ale živého.
Když se muž ocitl v teple, pod střechou dobrých lidí, rozplakal se. Ne strachem, ale uvědoměním, že zvíře se ukázalo být lidštější než jeho vlastní děti.