Tu noc, kdy se můj svět zhroutil, byl ve vzduchu cítit levandulový prášek na praní a spálený chléb. Máma si připravila pozdní svačinu, ale chleba zůstal příliš dlouho v topinkovači a jeho okraje zčernaly. Ta vůně se smísila s krutostí jejích slov — slov, na která nikdy nezapomenu:
„Jestli si to dítě necháš, už tady nebydlíš. Já tohle nesnesu.“
Bylo mi sedmnáct a zadržovala jsem slzy. Otec stál ve dveřích se zkříženýma rukama a jeho mlčení bylo ještě krutější než maminčina slova. Odmítal se na mě podívat, a právě to bolelo nejvíc. V jeho očích jsem četla stud, zklamání… a téměř odpor.
Moje ruka instinktivně spočinula na mírně zakulaceném břiše. Byly to teprve čtyři měsíce, skoro neviditelné, ale už ne natolik, abych to schovala pod širokými svetry. Bálo mě jim to říct, ale v hloubi duše jsem doufala, že změknou, že si vzpomenou, že jsem pořád jejich dcera. Mýlila jsem se.
Tu noc jsem neměla kam jít, a tak jsem si sbalila do cestovní tašky to nejnutnější — pár věcí, kartáček na zuby, školní sešity a fotku z ultrazvuku, kterou jsem schovávala v deníku. Rodiče mě nezastavili. Máma se odvrátila, otec si zapálil na verandě, jeho tvář byla kamenná. Dveře se za mnou zabouchly. Jediným prudkým zvukem jsem přestala být jejich dítětem.
Hodiny jsem bloudila tichými ulicemi našeho malého města. Vzduch byl chladný, lampy vrhaly dlouhé stíny na chodníky. S každým krokem jsem cítila větší tíhu. Kam jsem mohla jít? K nejlepší kamarádce? Nemožné: její rodiče, velmi zbožní, by mě nikdy nepřijali. A kluk, kvůli kterému to všechno začalo — můj přítel — zmizel, jakmile jsem mu řekla o těhotenství. „Nejsem připraven být otcem,“ řekl, jako bych já byla připravena být matkou.
K půlnoci jsem se ocitla v parku. Sedla jsem si na lavičku, tiskla tašku k sobě, břicho sevřené strachem a hladem. Noc mě obklopovala a já se nikdy necítila tak sama.
A pak se stalo něco zvláštního.
Po aleji šla postava, rychlým krokem navzdory vysokému věku. Na sobě měla dlouhý fialový kabát, různobarevné rukavice — červenou a zelenou — a šálu omotanou třikrát kolem krku. Zpod širokého klobouku jí vykukovaly stříbrné kadeře. Tlačila malý vozík polepený nálepkami a ozdobený přívěsky, které cinkaly při každém kroku.
Okamžitě si mě všimla a místo aby přešla na druhou stranu ulice, jak by to udělala většina lidí, zamířila přímo ke mně.
— „No vida, — řekla veselým a teplým hlasem, — vypadá to, že malý ptáček ztratil svůj strom.“
Zírala jsem na ni, nevěděla, co říct. — „Já… nemám kam jít.“
— „A nejsme občas takoví všichni?“ — odpověděla a posadila se vedle mě. — „Jmenuji se Dolores. Ale všichni mi říkají Dolly. A ty?“
Zaváhala jsem. — „Marissa.“
— „Krásné jméno,“ řekla a upravila si rukavice. Její překvapivě jasně modré oči sklouzly z mé tváře na břicho. — „Ach… chápu. O to jde.“
Moje tváře zahořely. — „Rodiče mě vyhnali,“ zašeptala jsem.
— „Tak to nezvládli svou rodičovskou roli, že?“ — řekla ostře. — „Jejich ztráta. Vstávej. Půjdeš se mnou.“
Podívala jsem se na ni ohromeně. — „Ale… já vás ani neznám.“
Tiše se zasmála. — „A přesto jsem jediná, kdo ti dnes v noci nabízí střechu nad hlavou. Neboj se, možná jsem trochu podivínská, ale ne nebezpečná. Zeptej se kohokoliv ve městě: už desítky let krmím toulavé kočky… a někdy i ztracené lidi.“ Pak dodala šibalsky: „A ty jsi trochu obojí.“
Ze rtů mi unikl smích — první za celý den. Navzdory nelogičnosti situace jsem vstala a šla za ní. Z Dolly vyzařoval zvláštní pocit jistoty, i když působila neobvykle.
Její dům stál na okraji města: velký viktoriánský dům natřený tyrkysovou barvou se zářivě žlutými okenicemi. Na verandě cinkaly zvonky a cestičku lemovali zahradní trpaslíci. Uvnitř mě přivítala vůně skořice a obraz radostného chaosu: sklenice s knoflíky, hromady knih, barevné přehozy. Nebyl to nepořádek, ale samotný život.
— „Udělej si pohodlí,“ řekla, když věšela kabát na věšák ve tvaru ptáčka. — „Čaj?“
Přikývla jsem, pořád příliš otřesená, abych mluvila.
Na kuchyni se rozezpívala, pak se vrátila se dvěma kouřícími šálky a talířem lineckého cukroví. Posadily jsme se ke stolu. Dívala se na mě pozorně, jako by skládala skládačku.
— „Tvůj úděl je krutý,“ řekla nakonec. — „Ale věřím, že život nám dává druhé šance v těch nejneočekávanějších podobách.“
Sklopila jsem zrak k čaji. — „Nevím, co dělat. Sama dítě nezvládnu. Ani školu nedokončím.“
— „Samozřejmě že zvládneš,“ odpověděla rázně. — „Třicet let jsem byla učitelkou. Školu dokončíš — ať se ti to líbí nebo ne. A co se týče dítěte… nikdo by na to neměl být sám. Naštěstí: mám příliš velký dům a příliš mnoho času. Něco vymyslíme.“
Dívala jsem se na ni s nedůvěrou. — „Ale proč mi pomáháte? Vždyť mě vůbec neznáte…“
Dolly se usmála, jako by mě znala celý život.’
— „Protože i mně kdysi někdo pomohl,“ řekla tiše. — „Já taky myslela, že je všechno ztracené. Ale jedna ruka, podaná ve správný moment, může změnit celý život. Dnes je řada na mně, abych tu ruku podala tobě.“
Nevydržela jsem a rozplakala se. Všechny slzy, které jsem zadržovala od rozhovoru s rodiči, se vyvalily ven. Dolly mi jen podala kapesník a nechala mě vyplakat.
Tu noc jsem usnula v pokoji s krajkovými záclonami a starým plyšovým medvídkem na polici. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila v bezpečí.
Uběhly měsíce. S Dollyinou pomocí jsem dokončila školu, nastoupila na kurzy a když se narodil můj syn, držela mě za ruku a zpívala starou ukolébavku. Stala se mou rodinou v okamžiku, kdy se ode mne ta skutečná odvrátila.
Dnes je mému chlapci deset. Říká jí „babička Dolly“ a miluje její příběhy. A já každý den děkuji osudu za tu noc v parku, za fialový kabát a různobarevné rukavice.
Protože právě tehdy začal můj nový život — život, v němž místo studu a strachu přišla láska, naděje a domov.