Bramborová kaše. Na první pohled obyčejná příloha, kterou každý zná, každý ji alespoň jednou vařil a málokdo nad ní přemýšlí. Jenže právě tahle obyčejnost mě vedla k tomu, že jsem dlouhá léta připravoval kaši pořád stejně: oloupat brambory, nakrájet, hodit do osolené vody, uvařit, scedit, přidat máslo a mléko – hotovo.

Dokud jsem nenavštívil svou babičku.

Už když jsem vešel do její kuchyně, něco bylo jinak. Vonělo to tam jinak, silněji, hutněji… „Děláš bramborovou kaši?“ zeptal jsem se. Přikývla. Ale když jsem nahlédl do hrnce, nevěřil jsem vlastním očím.

Brambory nevařila ve vodě. Vařila je v mléce s trochou smetany.

„Proč?“ zeptal jsem se udiveně.

Babička se jen usmála a odpověděla jednoduše:
„Protože voda vezme chuť. Mléko ji vrací zpět.“

Zní to možná banálně, ale to, co jsem ten den ochutnal, byla úplně jiná dimenze kaše. Krémová, jemná, plná chuti, která nevyžadovala ani litr másla, ani hory soli. Mléko nasáklo škrob z brambor, lehce se zahustilo, smetana dodala plnost. A co víc – když kaši mixovala, použila právě to mléko, ve kterém se brambory vařily. Nic nevyhazovala. Všechna chuť zůstala v hrnci.

Tajná přísada? Místo vody – plnotučné mléko a lžíce smetany ke šlehání. K tomu špetka muškátového oříšku na závěr a domácí máslo. Nic víc. A přesto – všechno jinak.

Od té doby už brambory ve vodě nevařím. A pokaždé, když někdo ochutná moji kaši, ptá se, co do ní dávám. Vždycky se pousměju a řeknu:
„Tajemství mé babičky. A trochu odvahy dělat věci jinak.“

Takže až příště sáhnete po hrnci a bramborách, zastavte se. Možná je čas změnit rutinu. Možná je čas dát vaření znovu chuť.