Po dobu osmi let žil šejk tak, jako by byl celý svět jeho hračkou. Bohatství, moc a nekonečné zdroje z něj udělaly člověka, který se považoval za pána nejen zemí a paláců, ale i lidských osudů.
Každý rok se jeho harém rozrůstal o nové dívky – krásky z celého světa. Některé přicházely dobrovolně, přitahovány bohatstvím a leskem, jiné získával silou nebo lstí.
Ale šejk je nemiloval. Tyto dívky lámal.
Pro něj nebyla žádná žena manželkou, ale věcí, majetkem. Na zádech každé z nich zanechával červenou značku – symbol vlastnictví.
Nebylo to jen ozdoba: znamení symbolizovalo, že navždy ztratily svobodu. Žádná z manželek neměla právo opustit harém ani se spojit s rodinou.
Tak to pokračovalo mnoho let. Ale jednoho dne se v jeho životě objevila ona.
Mladá studentka, krásná a hrdá. Odvážila se šejkovi odmítnout. A to se pro něj stalo výzvou.
Rozhodl se, že ji získá za každou cenu. Měl peníze, kontakty a neomezenou moc. A brzy dívka přišla o všechno: byla vyloučena z univerzity, dům jejího otce byl zabaven, matce sebrali léky a ona sama přišla o práci.
Nezbyla jí jiná možnost. Aby zachránila rodinu, souhlasila, že se za něj provdá.
Šejk si myslel, že zlomil i ji, stejně jako všechny ostatní. Ale nevěděl, že se brzy stane něco strašného.
Poté, co byla dívka donucena vstoupit do harému, byl šejk přesvědčen, že ji pokořil. Ve skutečnosti si ale zvolila jinou taktiku.
Naučila se trpět a přitom si připravovala plán. Uplynul téměř rok.
Za tu dobu si získala šejkovu důvěru.
V harému pracovala stará služebná. Nejprve se jí dívka vyptávala na neškodné odvary – na bolest či na spánek.
Pak se začala zajímat o vzácné rostliny pouště.
Tak se dozvěděla o „slzách štíra“ – prášku vyrobeném ze sušeného jedu pouštních štírů. V nepatrné dávce byl nepostřehnutelný, ale po požití ochromil srdce. Příznaky vypadaly jako přirozený infarkt.
Byl tu ale ještě jeden problém: jídlo a pití šejka kontrolovali jeho osobní sluhové. Jakýkoli pokus přimíchat jed by skončil odhalením.
Věděla: pokud se splete, zahyne nejen ona, ale i její matka a dokonce i otec. Proto hledala jinou cestu.
Napadla ji myšlenka, ze které měla zprvu sama strach: musí jed předat během jejich blízkosti.
A ještě zjistila, že existuje protilék, který lze vyrobit z kořene hořké rostliny zvané „Adamova slza“.
Tajně ho připravovala a pila v malých dávkách, dokud si na něj její tělo nezvyklo.
V tu noc byl šejk obzvlášť veselý. Pil víno, smál se a jako vždy si užíval své moci.
Když zůstali sami, udělala něco, co nečekal: políbila ho první. Dlouze. V tu chvíli se malá zrníčka prášku, ukrytá v její tváři, dostala do jeho úst spolu se slinami.
Šejk si ničeho nevšiml. O několik minut později se jeho tvář změnila. Pokusil se vstát, ale nohy ho neposlouchaly.
Brzy se zhroutil na zem a lapal po dechu. Sluhové vběhli dovnitř, ale už bylo pozdě. Nikdo dívku nepodezříval: všichni se domnívali, že šejk dostal infarkt.
Ale ona věděla: teď už nikdy nezlomí žádný další život.