Rodiče chodili každý den na hrob svého syna, aby ho navštívili. Jednoho dne si ale všimli u náhrobku něčeho zvláštního a zůstali v úžasu.

Matka a otec přišli na hrob svého syna a uviděli něco neobvyklého – na jeho hrobě byla tráva překvapivě zelená, na rozdíl od ostatních hrobů. Nejprve si pomysleli, že je to opravdový zázrak.

Jejich srdce se naplnila nadějí a nechápali, jak je to možné. Den za dnem sem chodili, obdivovali jasně zelenou trávu, která jako by ožívala pod sluncem, tiše šeptali slova rozloučení a odcházeli.

Nakonec se rozhodli zjistit, jak je možné, že tráva roste jen na hrobě jejich syna, a nikde jinde.

Otec, který celou noc přemýšlel, se ráno vydal na hřbitov, aby odhalil tajemství.

Přišel jako první a potkal hrobníka – ten ale nic nevěděl. Potom obešel všechny sousední hroby, ale bez výsledku: na ostatních hrobech tráva nerostla.

Myšlenky ho pohlcovaly stále víc a ponořený do úvah šel k hrobu syna.

Cestou si pečlivě prohlížel všechna náhrobí, ale nic neobjevil. Když se přiblížil k hrobu svého syna, už z dálky spatřil něco zvláštního.

A když došel blíž, odhalil pravdu, z níž zůstal stát na místě, nevěříc vlastním očím – byl šokován.

Když přišel ještě blíž, pochopil pravdu – někdo se o hrob každý den pečlivě staral: zaléval půdu, hnojil trávu, aby zůstala tak zelená a svěží.

Rodičům vyhrkly slzy do očí – nebyla to náhoda, ale každodenní, tichá péče neznámého člověka, který chtěl zachovat vzpomínku na jejich dítě živou.

Když se začali toho neznámého vyptávat, ukázalo se, že to byl jeden z nejbližších přátel jejich syna, o kterém téměř nikdo nevěděl.

Každý den chodil na hrob přítele, uklízel okolí, staral se o něj a pak odcházel. Rodiče pochopili: někdy opravdové zázraky tvoří lidé, kteří jsou ochotni darovat kousek svého srdce druhým.