Ten den silně pršelo. Jel jsem po téměř prázdné dálnici, když jsem si všiml něčeho zvláštního. Na kraji stála německá ovčanda — mokrá, vyčerpaná, s očima plnýma zoufalství. Hlasitě štěkala a dívala se někam dolů.

Nejprve jsem si myslel, že našla jídlo nebo něco podobného. Ale v takovém počasí tak zoufale bojovat o potravu? Sotva. Zastavil jsem auto, vystoupil do lijáku a přistoupil blíž.

A tehdy jsem uviděl: dole, u betonové zdi, se malé štěně marně snažilo vyškrábat ven. Mělo poraněnou packu a nemohlo se dostat nahoru. Když mě spatřila, dospělá ovčanda změnila štěkot na žalostné kňučení, jako by prosila o pomoc.

Opatrně jsem štěně zvedl a vynesl ho na cestu. Oba — matka i mládě — byli vedle sebe, mokří, ale živí. Úlevně jsem si oddechl a chtěl se vrátit do auta. Ale pak se stalo něco nečekaného.

Ovčanda a její štěně se vydali za mnou. Sotva jsem otevřel dveře řidiče, matka se postavila přímo před auto a nechtěla mě pustit. V jejím pohledu nebyla zloba — jen prosba. Tehdy jsem pochopil: nechtěli mě nechat odjet.

Otevřel jsem tedy dveře spolujezdce. A v ten okamžik oba vyskočili dovnitř, jako by na to čekali celý život.

Dnes žijí se mnou — obě jsou velmi chytré a bystré.

A já si teď říkám: možná tu „scénu“ u krajnice sehrály schválně, aby našly dobrého pána. Anebo to byla jen náhoda… Ale jedno vím jistě — psi jsou někdy mnohem chytřejší, než si myslíme.