Zpočátku se mi to zdálo jako maličkost. Lehký cinkot kovu, nějaké vrzání, občasné dunění. Myslela jsem si: asi manžel opravuje auto, nebo se nadchl pro nějaký koníček. Ale den za dnem se jeho chování stá­valo stále podivnější.

Děti usínaly a on beze slova vstal od stolu a odcházel do garáže. Vracíval se až hluboko v noci — unavený a na oblečení měl zvláštní načervenalé skvrny. Na mé otázky odpovídal jen krátce:

— Pracuju. Neptej se.

A když jsem jednou naléhala, abych zjistila, co vlastně v garáži dělá, vyštěkl na mě:

— To není tvoje věc.

Ta slova mě ranila a zneklidnila. Přestávala jsem ho poznávat. Mezi námi jako by vyrostla zeď a já začala podezřívat to nejhorší.

Jednoho dne, když byl v práci, jsem se rozhodla všechno zjistit. Vzala jsem klíče, vyšla na dvůr a zastavila se před zrezivělými vraty garáže. Srdce mi tlouklo tak silně, že jsem měla pocit, že ho slyší celá ulice. Třesoucíma rukama jsem vložila klíč a pomalu otevřela dveře.

Uvnitř byla tma a vlhko. A pak jsem to uviděla… a ztuhla hrůzou.

Uprostřed stál starý motocykl. Přesněji — to, co z něj zbylo. Rozebraný téměř do posledního šroubku, obklopený nářadím a krabicemi s díly.

Na zdi visely staré černobílé fotografie. Na všech byl tentýž člověk: jeho otec.

Jako by mě zasáhl blesk. Ten motocykl byl právě ten, na kterém jeho otec před lety zahynul. Manžel o tom nikdy nerad mluvil a já věděla, že tu tragédii těžce nesl.

Já sama jsem se tomu tématu vyhýbala — věděla jsem přece, že právě tenhle stroj vzal život člověku.

Teď mi všechno došlo. On ten motocykl opravoval. Noc co noc, tajně přede mnou. A neříkal mi to, protože věděl, že bych to neschválila. Že bych se bála.

Stála jsem tam, svírala kliku dveří a nemohla odtrhnout oči. V srdci se mi mísila úzkost, hořkost i soucit. Nedělal to kvůli železu. Snažil se oživit památku na svého otce, vrátit si alespoň část toho, co ztratil.

A teď jsem musela rozhodnout: odsoudit ho za to tajemství… nebo přijmout jeho bolest a způsob, jak se s ní vyrovnává.