Na silnici číslo 27 té noci vládlo ticho, přerušované jen vzdáleným zpěvem hmyzu. Ale za tímto zdánlivým klidem se odehrávala scéna, z níž tuhla krev v žilách. V jednom příkopu u cesty, jen pár metrů od rozbitých zbytků motocyklu, ležel v bezvědomí muž. Jeho dech byl těžký, hruď se mu zvedala v křečích. Smrt číhala na krok.

Vedle něj, na kolenou, stála křehká postava — malá holčička, sotva pětiletá, oblečená v růžových princeznovských šatech. Její drobné dlaně pevně tiskly hlubokou ránu na jeho hrudi, jako by věřila, že tím dokáže udržet jiskru života.

Píseň v temnotě

Místo pláče či paniky se od ní ozývala tichá melodie. Holčička zpívala „Svítíš, svítíš, hvězdičko malá“, jako ukolébavku pro neznámého muže, který bojoval o poslední dech. Její hlas se chvěl, ale nebyl v něm strach — jen neuvěřitelné odhodlání.

Když dorazili policisté a lékaři, pokusili se ji odtrhnout. Ale ona se držela motorkáře celou svou silou a křičela:
— „Neodnášejte ho! Není připravený! Jeho bratři ještě nepřišli!“

Zpočátku si mysleli, že blouzní v šoku. Ale ona tvrdošíjně opakovala: „Slíbila jsem, že ho budu hlídat, dokud nepřijdou jeho bratři.“

Hromobití motorů

A pak — noc rozťal hrom. Země se zachvěla, když se na silnici přiřítily desítky Harley-Davidsonů. Reflektory prorážely tmu a hluk motorů byl čím dál hlasitější.

Holčička, s tváří zalitou slzami, se náhle usmála.
— „Vidíte? Říkala jsem vám to. Ukázal mi to ve snu, včera v noci.“

Tajemství, z něhož mrazilo

Když vůdce skupiny seskočil z motorky a uviděl ji, jeho tvář zbledla. Ztuhl, jako by spatřil ducha. Třesoucím se hlasem pronesl čtyři slova, která všechny přimrazila k místu:
— „Sofie? Ty žiješ?“

Jak mohla holčička vědět o klubu? Proč to vypadalo, že na ně čeká? A jak mohla předpovědět jejich příchod — dokonce i zvuk motorů?

Mezi logikou a zázrakem

Příběh se rychle rozšířil. Někteří říkali, že šlo o náhodu. Jiní věřili v mystické spojení. Psychologové mluvili o „obranném mechanismu dětské psychiky“. Ale může takový mechanismus přimět pětileté dítě, aby bez paniky, s takovou vytrvalostí tisklo smrtelnou ránu, dokud nepřijde pomoc?

Záchranáři byli upřímní: bez ní by muž nepřežil. Krvácení by ho během několika minut odneslo.

Neviditelná nit

A ona? Jakmile ho odvezli, zmlkla. Stála nehybně, zatímco motorkáři obklopili místo a dívali se na muže, jako by ho znala odjakživa. Když ji pak vzali do nemocnice, neprojevila strach — jen klid někoho, kdo splnil slib.

Tu noc, ještě předtím, než lékaři potvrdili, že muž bude žít, se už zrodila legenda. Jeden chirurg přiznal: „Bez ní by neměl žádnou šanci.“

Co zůstane navždy

Na té pusté cestě byla malá holčička v princeznovských šatech silnější než strach, než nevěra a dokonce i než smrt.

A každý, kdo tento příběh slyšel, si stále klade otázku: kdo byla? Ztracené dítě, posel osudu… nebo duše, která se vrátila, aby zachránila někoho, koho kdysi dávno milovala?