Neznámý muž každý den nosil květiny nemocné babičce, které zbýval jen měsíc života: jednoho dne jsem se rozhodla zjistit, proč to dělá – a byla jsem v šoku z jeho odpovědi
Už 10 let pracuji v nemocnici jako zdravotní sestra a viděla jsem ledacos, ale na tento pár nikdy nezapomenu.
Ležela u nás babička, bylo jí 70 let. Lékaři jí nedávali šanci – maximálně měsíc, možná i méně. Ale ona se držela, pořád se usmívala, vtipkovala, nabízela nám bonbóny a snažila se podporovat ostatní pacienty.
Neznámý muž každý den nosil květiny nemocné babičce, které zbýval jen měsíc života: jednoho dne jsem se rozhodla zjistit, proč to dělá.
Nejpodivuhodnější bylo, že za ní každý den přicházel muž v jejím věku s kyticí. Vždycky jiné květiny: jednou růže, jindy kopretiny nebo tulipány. Když je babička dostala, zářila jako malá holčička, jemně si vzala pugét a s radostí děkovala.
Všimla jsem si, že se nikdy dlouho nezdržel, jen předal květiny, řekl pár vřelých slov a odešel. V jednu chvíli jsem to už nevydržela a zeptala se ho:
— Řekněte, proč každý den nosíte květiny? Vždyť víme, že nejste její manžel.
Muž těžce povzdychl, oči se mu zalily slzami:
— Ano, máte pravdu. Mám ženu, nejsem její manžel. Ale musím to dělat.
— Proč? — podivila jsem se.
A on mi vyprávěl příběh, ze kterého mi naskočila husí kůže.
Neznámý muž každý den nosil květiny nemocné babičce, které zbýval jen měsíc života: jednoho dne jsem se rozhodla zjistit, proč to dělá.
Ukázalo se, že byl dávným přítelem jejího manžela. Manžel té ženy ležel v jiné nemocnici, upoután na lůžko, už ani nemohl vstát. Ale celý život nosil své ženě květiny – jen tak, bez důvodu.
Věděl, jak moc je miluje, a vždy říkával, že její úsměv je to nejkrásnější na světě.
Teď, když to už nemohl dělat sám, poprosil svého přítele, aby to dělal místo něj. A ten svatě plnil jeho prosbu, každý den přinášel ženě novou kytici.
Když jsem ten příběh slyšela, srdce mi pukalo bolestí i obdivem. Řekla jsem o tom hlavnímu lékaři a brzy jsme zařídili převoz manžela té ženy k nám, do naší nemocnice. Umístili je spolu na jeden pokoj.
Neznámý muž každý den nosil květiny nemocné babičce, které zbýval jen měsíc života: jednoho dne jsem se rozhodla zjistit, proč to dělá.
Od té doby byli znovu spolu, drželi se za ruce a usmívali se na sebe. Muž už nenosil květiny každý den – teď mohl její manžel sám vidět, jak se usmívá.
Bohužel babička brzy odešla z tohoto světa. Ale její poslední dny byly naplněny láskou, péčí a věrností, která je silnější než nemoc i čas.
Tento příběh mi navždy zůstal v paměti jako důkaz, že pravá láska existuje.