Nedávno jsme se s manželem stali rodiči. Náš prvorozený obrátil náš život vzhůru nohama. První týdny byly jako z filmu — unavení, ale šťastní. Nemohla jsem se vynadívat na to, s jakou něhou držel manžel syna v náručí. Zdál se být dokonalým otcem.

Ale něco se začalo měnit. Nejdřív to byly maličkosti — čím dál častěji se zdržoval v práci, byl podrážděný, odpovídal stručně. Každý večer, jakmile Arťom usnul, prosil o „hodinu pro sebe“. Zavřel se v pracovně, nebo prostě odešel, aniž by vysvětlil kam.

Bylo mi to líto. Myslela jsem, že je unavený, že má možná poporodní depresi — vždyť i otcové si procházejí těžkým obdobím. Dala jsem mu prostor. Ale včera se všechno změnilo.

Syn se v noci probudil a začal plakat. Už jsem chtěla jít do pokoje, ale mimoděk jsem se podívala na chůvičku. Kamera ukazovala, že miminku jen vypadl dudlík a už se uklidnilo. Ale najednou… v rohu záběru jsem zahlédla pohyb.

Ztuhla jsem. V obraze byl můj manžel. Stál v přítmí, nehnutě hleděl na postýlku. Jenže… vždyť právě odešel z domu. Slyšela jsem, jak se zabouchly vchodové dveře!

Nemohla jsem popadnout dech. Vyskočila jsem a běžela do dětského pokoje. To, co jsem uviděla, mě vyděsilo k smrti

Tam nikdo nebyl, jen syn. Ani manžel, ani jediný zvuk. O pár minut později vešel manžel z ulice — s taškou z obchodu. Klidný, jako by se nic nestalo.

Nevydržela jsem to. Ukázala jsem mu záznam z kamery. Zbledl. Sesunul se na zem a zašeptal:

— Myslel jsem, že už se to nebude opakovat…

Vyprávěl mi, že mu už v mládí diagnostikovali disociativní poruchu identity. Postupem času příznaky téměř vymizely a on si myslel, že navždy.

Ale po narození syna se v něm „probudila“ jiná osobnost. Nepamatoval si, co se dělo, když převzala kontrolu. A ta část jeho… cítila nenávist k nemluvňatům. Nevysvětlitelnou, nebezpečnou.

Rozplakal se. Řekl, že si sám začal všímat výpadků paměti, podivných snů, předmětů, o kterých nevěděl, že je bral. Myslel, že šílí.

Prosil o odpuštění. Naléhal, abych se nebála, slíbil, že vyhledá lékaře, že půjde do kliniky. A já… já mu chtěla věřit.

Ale tu noc, když usnul na gauči, jsem zkontrolovala jeho telefon. Byla tam hlasová zpráva nahraná na diktafonu, kterou on sám zřejmě nikdy neslyšel. Mužský hlas, ale cizí, hrubý a zlý, šeptal:

— Zítra. Zítra se ho zbavíme.

Už jsem nemohla riskovat. Ráno se probudil v prázdném bytě. Vzala jsem syna a odjela k rodičům.