Po těžkém porodu mi manžel řekl, že si musím zaplatit porod sama, protože lékaři poskytovali službu mně: tady je lekce, kterou jsem mu dala

Porod trval téměř dvacet hodin. Zdálo se, že čas se zastavil a bolest i vyčerpání nikdy neskončí. Když to všechno bylo za mnou a já, zničená, tiskla k sobě ten maličký uzlíček štěstí, myslela jsem, že to nejhorší je pryč. Ale mýlila jsem se.

Po těžkém porodu mi manžel řekl, že si musím zaplatit porod sama, protože lékaři poskytovali službu mně: tady je lekce, kterou jsem mu dala.

O pár dní později přišel nemocniční účet — na mé jméno. Částka byla vysoká, ale byla jsem si jistá: zaplatíme ji s manželem společně. Vždyť dítě je naše. Jeho reakce mě ale šokovala. Jen letmo pohlédl na papír a chladně pronesl:

— Tvůj účet — tvůj problém. Poskytovali službu tobě.

Nejdřív jsem si myslela, že je to hloupý vtip. Ale on to myslel vážně. Připomněla jsem mu:

— Porodila jsem NAŠE dítě. Nebyla to žádná wellness procedura.

Pokrčil rameny:

— Už kupuju plenky a umělou výživu. Nemám v úmyslu platit za nemocnici.

Ta slova byla jako rána. Uvědomila jsem si: vedle mě je člověk, pro kterého jsou mé bolesti jen „služba“, která se ho netýká.

A tehdy jsem se rozhodla: když se chová jako hajzl, budu s ním mluvit jeho jazykem. Tohle jsem udělala.

Po těžkém porodu mi manžel řekl, že si musím zaplatit porod sama, protože lékaři poskytovali službu mně: tady je lekce, kterou jsem mu dala.

Vzala jsem si blok a začala psát seznam.

— Porod dítěte? Prosím, účet za 19 hodin „práce“.
— Noční kojení? Přesná sazba za každé.
— Praní dětského oblečení? Samostatná položka.
— Mytí lahviček, probdělé noci, návštěvy lékaře, dokonce i to, že jsem vařila jídlo, zatímco jsem sama byla v rekonvalescenci — všechno se proměnilo v řádky s částkami.

Tyto „účty“ jsem mu nechávala na stole, pečlivě složené. Nejdřív se smál. Pak začal být podrážděný. Ale já pokračovala — metodicky, bez emocí.

Měsíc po porodu jsem si najala chůvu. Ano, stálo to peníze, ale já se vrátila do práce. Potřebovala jsem si dokázat, že na něm nejsem závislá.

Po těžkém porodu mi manžel řekl, že si musím zaplatit porod sama, protože lékaři poskytovali službu mně: tady je lekce, kterou jsem mu dala.

A pak jsem podala žádost o rozvod. A o alimenty. Ať mu teď stát vysvětlí, že „to je také jeho dítě“. Už jsem byla unavená žebrat o respekt a podporu.

Když přišlo první soudní rozhodnutí, kde bylo napsáno, kolik musí měsíčně platit, cítila jsem zvláštní uspokojení. Bylo to moje tiché vítězství.

Chtěl, aby vše bylo podle výpočtů? Dobře. Teď to podle výpočtů bude. Jenže ne podle jeho.