Lékaři dovolili psovi vstoupit do pokoje, aby se rozloučil se svým pánem: o několik hodin později vešla sestřička dovnitř a s hrůzou vykřikla

V paliativním pokoji panovalo hluboké ticho. Jen monitor srdce vydával slabé signály — sotva slyšitelné, jako dech života, který opouštěl tělo 82letého muže.

Svou diagnózu znal už dávno: rozsáhlé metastázy, nevratná poškození. Lékaři byli upřímní — zbývají mu dny, možná hodiny. Ale nebyl to strach ze smrti, co ho zdržovalo — byla to bolest z odloučení. Každý den hleděl z okna a šeptal:

— Ritchie… Kde jsi, můj malý…

Ritchie — jeho starý, zraněný, ale věrný pes, kterého kdysi našel jako štěně u cesty. Žili spolu téměř patnáct let — ztratil manželku, syna, dům, přátele… všechno, kromě něj.

Toho dne, když sestra přišla vyměnit infuzi, náhle uchopil její ruku:

— Nechte mě vidět Ritchieho… Je sám… Nemůžu odejít, aniž bych ho ještě jednou objal.

Sestře zbledla tvář. Zvířata jsou na pokojích zakázána. Ale něco v ní povolilo. Šla za primářem. Ten se na ni podíval, jako by se zbláznila:

— Tohle je nemocnice… Ale… Jestli je to jeho poslední přání…

O dvě hodiny později se u vchodu ozvalo tiché štěkání. Hubený pes se šedivějícím čumákem.

Sestra otevřela dveře pokoje — a Ritchie bez váhání vyskočil na postel. Jemně se položil na hruď svého pána a hlavu položil na jeho rameno.

Muž zašeptal:

— Odpusť mi… Odpusť mi, že už nemůžu být po tvém boku… Můj malý… Děkuju…

Plakal, hladil psa, líbal ho na hlavu. A Ritchie tiše kňučel, jako by říkal: „Jsem tady. Jsem s tebou. Až do konce.“

Takto zůstali celé hodiny. Sestra se rozhodla nerušit je a odešla. Když se večer vrátila, otevřela dveře — a vykřikla hrůzou

Když sestra večer znovu vstoupila do pokoje, zůstala stát, neschopná dechu.

Byli tam stále spolu, jako předtím. Ale monitor mlčel.

Starý muž zemřel… Ale v jeho náručí, s čumákem zabořeným do krku, odpočíval i Ritchie. Srdce psa neuneslo odloučení.

Ti poslední, kteří si zůstali věrní — odešli spolu. V tichu. V lásce. Ve věrnosti.