Na střední škole č. 17 ve městě se rozhodli uspořádat „otevřenou hodinu“ o bezpečnosti. V aule se sešli studenti vyšších ročníků, učitelé i rodiče. Pozván byl také policejní psovod se svým služebním psem, německým ovčákem jménem Rex.

Policista v uniformě sebejistě vystoupil na pódium, doprovázen Rexem. Pes byl klidný, skoro líný – šel pomalu vedle něj, ale jeho oči neustále sledovaly sál. Studenti si vyměňovali pohledy a šeptali si.

„Tohle není jen pes,“ usmál se důstojník, „tohle je můj partner. A on se nikdy nemýlí.“

Ukázal několik povelů: Rex našel falešnou zbraň ukrytou v batohu a dokonce si lehl vedle člověka, který měl ve kapse speciální značku. Děti tleskaly.

Ale najednou se vše změnilo.

Když se důstojník chystal ukončit ukázku, Rex zpozorněl. Jeho uši se napřímily, srst na šíji se zježila. Znehybněl a upřeně sledoval dav studentů. A pak… s vrčením vyrazil.

„Rexi! Stůj!“ zakřičel psovod, ale pes neposlouchal.

Německý ovčák se s hlasitým štěkotem vrhl na dívku sedící ve třetí řadě. Byla to nenápadná, tichá studentka jménem Marie – obvykle sedávala vzadu. Dnes stála u kamarádek, držela sešit na hrudi. Na první pohled obyčejná a plachá teenagerka.

Ale Rex k ní běžel jako šílený. Vrčel, cenil zuby a skočil na ni, až spadla na zem. Dívka vykřikla, sešit vyletěl do vzduchu a v aule vypukla panika. Učitelé se snažili psa odtáhnout.

„Pfuj, Rexi! Lehni!“ křičel psovod, sotva ho udržel za obojek. Ale pes dál neodvracel zrak od Marie.

Policista byl ohromen:
„On se nikdy takhle nechová bezdůvodně… nikdy.“

Studentka se třásla, oči plné slz. Všichni si mysleli, že si pes spletl pachy. Ale důstojník trval na svém:
„Slečno, žádám vás i vaše rodiče, abyste mě doprovodili na stanici. Musíme něco prověřit.“

Rodiče protestovali, mluvili o „ostudě pro celou třídu“, ale pes dál vrčel – a s jeho instinkty se hádat nedalo.

Když dívku přivedli na policii, byly sejmuty její otisky prstů. A tam policisté oněměli. Počítač ukázal shodu

Otisky patřily ženě vedené v federální databázi hledaných zločinců.

Policista se pomalu otočil k „třesoucí se studentce“:
„Chceš to říct sama… nebo mám přečíst spis?“

Dívka se zhluboka nadechla – a její výraz se náhle úplně změnil. Z ustrašené teenagerky se v okamžiku stala chladná, dospělá žena s pohledem, který už viděl příliš mnoho.

„Tak… dost hraní,“ pronesla tiše a pevně.

Ukázalo se, že její skutečné jméno je Anna a že jí není 16, ale už 30 let. Kvůli vzácné genetické nemoci vypadala stále jako adolescentka: malá postava, dětské rysy, tenký hlas.

Anna se několik let skrývala před policií, žila v různých městech. Ve spise stály ozbrojené loupeže, podvody i účast na krádežích šperků.

Otisky byly nalezeny na trezorech, klikách dveří, v bytech… ale pokaždé unikla, protože nikdo nedokázal uvěřit, že za těmito činy stojí „dospívající dívka“.

Navštěvovala různé školy, žila v rodinách pod záminkou, že je sirotek, a neustále měnila jméno. Nikdo netušil, že mezi dětmi se skrývá dospělá žena.

„Nikdo by mě nepoznal,“ pousmála se. „Kdyby nebylo vašeho zatraceného psa.“

„Víš, Anno,“ řekl chladně policista, „lidé se mohou mýlit. Ale můj partner – nikdy.“