Policista ležel na jednotce intenzivní péče už více než měsíc. Jeho tělo bylo připojeno k mnoha přístrojům, které tiše blikaly v přítmí pokoje. Diagnóza zněla hrozivě: těžké poranění hlavy po bojovém zásahu při službě. Ztratil vědomí a už se neprobral. Lékaři dělali vše možné, ale naděje ubývalo.

Toho dne padlo těžké rozhodnutí: pokud se neobjeví známky zlepšení, odpojit ho od podpory života. Rodina už byla informována. Před tímto strašným krokem dovolili přivést do pokoje jeho věrného přítele – malého psa jménem Lari.

Lari byl ještě štěně, ale už sloužil s důstojníkem v kynologické jednotce. Spojovalo je mnoho: výcvik, noční služby, riziko, důvěra. Pejska uvedli do sterilní místnosti – nesměle našlapoval, uši sklopené, velké oči plné úzkosti a nepochopení.

Když Lari uviděl nehybného pána, jeho chování se změnilo. Zpozorněl, ztuhl a upřeně hleděl na známou tvář. O vteřinu později se však prudce rozběhl, hlasitě zaštěkal – ostře, naléhavě, jako by volal pána, aby se probudil. Pak, plný nečekané energie, vyskočil přímo na postel, očichával jeho obličej, vrtěl ocasem, jako by to bylo jen další jejich shledání po směně.

Lari dál štěkal a olizoval mužovy ruce, pak si lehl na jeho hruď a celým tělem se přitiskl, jako by chtěl předat své teplo. A právě v tu chvíli se stalo něco zvláštního a neočekávaného

Lékařská technika náhle vydala pronikavý tón, monitory zablikaly, jako by zachytily neznámý signál. Srdeční rytmus se zvedl, dech se změnil.

— Co se děje?! — vykřikla sestra a vběhla do pokoje.

Lékaři se seběhli v panice. Nevěřili vlastním očím: na obrazovce byly jasně vidět první samostatné dechové pohyby.

Policista zamrkal, pak se pokusil pohnout prsty. Štěně radostně štěkalo a třelo se čumákem o jeho tvář, jako by ho zvalo, aby se definitivně vrátil k životu.

Nikdo nedokázal tento fenomén vysvětlit — možná známý pach, hlas psa, jeho přítomnost probudily v mozku nejhlubší mechanismy, paměť a vůli žít.

Důstojník byl slabý, ale nabyl vědomí, a jeho pohled se poprvé po dlouhé době zaostřil — přímo na radostného Lariho. Zdálo se, že se dokonce pokusil usmát.

Lékaři, sotva se vzpamatovali ze šoku, se na sebe podívali — a jeden z nich tiše řekl:

— No tedy, chlapče… vypadá to, že jsme ho nakonec nepustili jen tak na rozloučenou.