Před asi dvěma týdny jsem ho poprvé zahlédla na cestě do práce. Muž kolem třicítky, na první pohled docela obyčejný — oblečení opotřebované, ale upravené, neoholená tvář, prázdný výraz. Tehdy jsem mu nevěnovala moc pozornosti. Když ale směna v baru skončila a vyšla jsem ven, abych si zavolala, stál tam pořád.

Vítr byl už ostrý, mráz mi sahal až na kost. A on se ani nesnažil schovat. Nedalo mi to a přistoupila jsem blíž.

— Dobrý večer… všechno v pořádku? Potřebujete pomoct? Mám zavolat někoho? — zeptala jsem se, a hned ucítila ostrý zápach, který mě odtáhl zpátky.

Podíval se na mě trochu provinile:
— Ne, děkuju… Jsem tady, protože není kam jinam. Nevadím?

— Ne, nevadíte… Ale jste tady od rána?

— Skoro. Šel jsem občas do krámu aspoň se trochu ohřát.

— A najedl jste se?

— Koupil jsem chleba… tak si ho tady po kouskách žvýkám.

— Proč nejste doma? — nedokázala jsem to vydržet.

Sklopil oči:

— Už ho nemám.

Polkla jsem a těžko si udržovala soucit.

— Počkejte tady.

Šla jsem dovnitř a přes svou slevu mu objednala jídlo. Horké, normální. Posadila jsem ho na verandu, tam byla aspoň střecha nad hlavou. Jedl tiše, skoro nepřipouštěl oči. Když jsem přišla zavírat směnu — nikde nebyl.

Tehdy by mě ani nenapadlo, že za chvíli budu svého laskavého činu hluboce litovat.

Za den se ten bezdomovec vrátil. A další den zas. A zase. Sedával na tomtéž místě a čekal. A já měla pocit, že mám povinnost ho nakrmit. Pořád. Tak to pokračovalo téměř týden.

Už jsem to dál nezvládala. Sama jsem neměla peněz nazbyt, abych člověka nekonečně živila. Navíc hosté si stěžovali na jeho silný zápach, vedení mě málem nevyhodilo. Ale jak jsem mu měla říct, že tady není vítán?

Nakonec jsem sebrala odvahu a našla pro něj azyl. Domov pro bezdomovce — tam ho vezmou a nakrmí.

Teď je tam — pod střechou, má teplé lůžko a jídlo. Přesto ve mně zůstává pochybnost: udělala jsem dobře, že jsem ho tam odváděla a přestala mu sama pomáhat?

Cítím se z toho zničená a nevím, jak s tím dál žít.