Spěchal na letiště na svůj další let. Ale to, co uviděl po cestě, ho donutilo zastavit.

Ten den probíhal úplně obyčejně, až na prudký liják venku.

Spěchal na letiště, když si všiml ženy s malým dítětem stojící pod deštěm. Na okamžik se snažil nenechat se vyrušit a pokračovat dál, ale výčitky svědomí ho zastavily. Vystoupil z auta a přistoupil k ženě.

— Dobrý den, mohu vám nějak pomoci? Proč stojíte tady s tímhle nádherným dítětem? — zeptal se.

— Nemám kam jít, — odpověděla žena. — Můj muž mě vyhnal z domu a já nevím, co s námi bude.

Muž bez váhání vytáhl z kapsy klíče od svého bytu a řekl řidiči, aby je odvezl k němu domů a postaral se o vše potřebné, než se vrátí z cesty.

Řidič je posadil do auta a odvezl k jeho domu, zatímco on pokračoval na letiště.

O dva týdny později se vrátil z cesty a vydal se do svého bytu. Zaklepal na dveře, ale nikdo neotevřel. Dveře nebyly zamčené, a tak vstoupil dovnitř.

To, co tam uviděl, ho doslova ohromilo…

Stál na prahu a cítil, jak mu srdce bije rychleji. V obýváku stála žena s dítětem, ale nebyly to ty tváře, které viděl tehdy v dešti.

Hračky byly pečlivě rozložené po podlaze, na stole stála čerstvě připravená večeře a na pianinu ležel malý vzkaz: „Děkujeme za vaši laskavost. Jsme doma.“

Ale jeho pohled sklouzl do kouta místnosti, kde v měkké dece sedělo stočené další dítě.

Pro Natana to byl cizí chlapec, ale přesto mu připadal povědomý — oči měl stejné jako ten maličký pod deštěm, jen teď už byl skoro sedmiletý.

Žena zvedla hlavu a jemně se usmála, ale v očích měla skrytou úzkost: „Našel si nás sám. Říkáme mu… náš zázrak.“

Natan cítil, jak z něj opadává napětí, ale uvnitř se rodil zvláštní pocit. Nebyla to jen vděčnost — byla to tajemství, které v sobě ukrývalo neuvěřitelné odhalení.