Muž bez domova, v špinavém oblečení a bosý, vešel do kostela: věřící se na něj dívali s odporem, ale to, co udělal kněz, všechny šokovalo

V kostele panovalo ticho. Někteří se tiše modlili, jiní poslouchali slova kněze. Všechno se zdálo být normální, dokud se ve dveřích neobjevil muž.

Byl bosý, oblečený do hadrů, se šedými vlasy a unaveným pohledem. Sálem se rozlehl šepot. Všichni ucítili těžký zápach, který z něj vycházel. Některé ženy se ušklíbly, muži se odvrátili, aby se od něj dostali co nejdál. Nikdo s ním nechtěl mít nic společného.

Muž, vědom si toho, se ani nepodíval k lavicím. Věděl, že je špinavý, věděl, že nebude přijat. Proto si přímo na studené podlaze klekl a sepjal ruce k modlitbě. Jeho rty šeptaly slova, která téměř nikdo neslyšel.

Věřící si mezi sebou šeptali:

— Co tady dělá?
— Jaká hanba…
— Nemá tu co dělat, ani v kostele není klid.

Někteří vstali a odešli, odmítali zůstat poblíž „toho muže“.

V tu chvíli kněz přerušil mši. Pomalu sestoupil z kazatelny a přiblížil se k bezdomovci. Dav zadržel dech. Všichni si mysleli, že ho vyžene, ale on udělal něco neočekávaného

Kněz položil ruku na jeho záda a hlasitě řekl:

— Bůh tě sem poslal, bratře. Abychom ti pomohli. Aby ti skrze nás podal svou ruku.

Pak si zul boty a podal mu je.

— Vezmi si je. A teď se modli s námi. Dnes se budeme modlit za tvou duši, za tvé utrpení, za všechno, co tě přivedlo na ulici. Ale budeme se modlit také za hříchy těch, kdo soudí člověka podle šatů a dívají se s nenávistí na Boží stvoření. Neboť Pán nás naučil milovat svého bližního.

Tato slova zasáhla srdce všech přítomných. Lidé sklopili hlavu, mnozí se neodvážili pohlédnout jeden druhému do očí. Bylo jim stydno. Pochopili totiž, že kněz mluvil právě o nich.

Tento příběh nám připomíná, že dobro začíná u nás samých.