Slůně se teprve nedávno naučilo stát na nohou a s úžasem objevovalo svět. Stádo kráčelo po své obvyklé trase, od jedné napajedla k druhému, mezi akáciovými křovinami a vysokou trávou. Vedla ho stará slonice – moudrá matriarcha –, zatímco matka mláděte zůstávala poblíž velkého samce a občas se svého malého něžně dotkla chobotem.

Jenže zvědavost byla silnější. Zatímco dospělí hledali kořínky a listy, slůně spatřilo barevného motýla a s radostným máváním uší se za ním rozběhlo. Hrálo si, házelo chomáče trávy, troubilo – a nevšimlo si, že se příliš vzdálilo od stáda.

Když se otočilo, kolem sebe vidělo jen nekonečnou savanu. Zastavilo se a v břiše pocítilo strach. Najednou se křoví zachvělo: vyrazily z něj hyeny. Osm dospělých kusů obklíčilo malé. Jejich oči žlutě zářily a tesáky se leskly v očekávání snadné kořisti.

Slůně roztáhlo uši a zatroubilo, aby predátory zastrašilo. Ti se však přibližovali stále víc. Jedna hyena skočila vpřed a drápy mu rozřízla bok. Mládě vydalo pronikavý výkřik a zoufale volalo matku. Stádo jeho volání zaslechlo a velká slonice se k němu rozběhla, ale vzdálenost byla příliš velká – nestihla by to včas.

A právě v tu chvíli přišla slůněti pomoc…

Najednou se země zachvěla pod ještě těžšími kroky. Za kopcem se objevila silueta, kterou hyeny rozhodně nečekaly. Byl to starý nosorožec – obrovský a hrozivý. Jeho kůže byla poznamenaná jizvami a roh se blyštil jako ostré kopí.

Vtrhl doprostřed kruhu a rozmetal hyeny jako hadrové panenky. Rozzuřený obr udeřil nohou a jedna z hyen odletěla stranou. Ostatní, když ucítily nebezpečí, ustoupily a nakonec se s vytím rozprchly.

Slůně se třáslo, ale nosorožec jemně sklonil hlavu, jako by se chtěl ujistit, že je v pořádku. O chvíli později přiběhla matka, objala své mládě chobotem a radostně zatroubila.

Vděčně natáhla chobot k nosorožci, který jen zafuněl a znovu zmizel v křoví – jako neviditelný strážce savany.

Od toho dne se mezi stádem šířila legenda: někdy osud pošle pomoc právě tam, kde ji nejméně čekáme.