V kasárnách, kde dosud sloužili jen muži, způsobila příchod mladé ženy pořádný rozruch. Nejprve – pohrdání. Vojáci si šeptali: „slabé pohlaví“, „jaká z ní asi může být vojačka“, „dlouho tu stejně nevydrží“. Postupně se tyto poznámky změnily v otevřené posměšky: někdy jí nedovolili účastnit se nejtěžších cvičení, jindy vtipkovali, že bude sloužit jen k „podávání čaje“.

Každý den byl pro ni zkouškou. Vojáci si z ní nepřestávali tropit žerty. „Vezmi si uniformu o číslo menší – třeba budeš rychlejší,“ volali někteří. Jiní ji zesměšňovali, když s nimi šla trénovat: „Dej pozor, ať nespadneš, mohla by sis ještě zlomit nehet.“

Až jednou, v šatně, když se mladá žena převlékala, zahlédli její spolubojovníci hluboké jizvy na zádech. Okamžitě propukli v smích.

— „Podívejte,“ řekl jeden, „asi nepovedené rande.“
— „Nebo se seznámila se struhadlem,“ přidal se další.

Mladá žena se tiše posadila na zem, nedokázala zadržet slzy. Ani její bolest je však nezastavila. V tu chvíli se otevřely dveře a vešel generál. Uviděl ji sedět se sklopenou hlavou, obklopenou posměchem.

— „Víte vůbec, z koho si děláte legraci?“ – generálův hlas se rozezněl po celé šatně.

Vojáci okamžitě zmlkli, nikdo se neodvážil zvednout oči. Tehdy generál vyprávěl strašlivou pravdu o mladé ženě.

— „Před vámi stojí jedna z nejlepších průzkumnic naší země,“ prohlásil generál pevným hlasem. „Sloužila už v době, kdy jste ještě chodili do školky. Tyto jizvy jsou výsledkem bojové mise. Celá její rota padla do léčky, a jestli dnes ještě žijí, je to proto, že ona vynesla své zraněné druhy z bojiště. Sama utrpěla těžká zranění, ale nikdy se nevzdala.“

Na místnosti padlo ticho. Úsměvy zmizely a na tvářích vojáků se objevila hanba.

— „Místo abyste jí poděkovali za službu, vysmíváte se jejím jizvám,“ řekl generál s ledovou přísností.
— „Hanba takovým mužům.“

— „Proč… proč jsi nám o tom nikdy nic neřekla?“ zeptal se opatrně jeden z vojáků.

Mladá žena zvedla oči, setřela si slzy a tiše zašeptala:
— „Jen jsem splnila svou povinnost. Není na tom nic, čím by se člověk měl chlubit.“

Vojáci sklopili hlavy. Potom k ní jeden z nich natáhl ruku. Ostatní ho následovali.

— „Odpusť nám… a děkujeme ti za tvou službu,“ řekl nejmladší.

Od toho dne ji už nikdo nikdy nenazval „slabým pohlavím“. Pro ně nebyla jen spolubojovnicí, ale příkladem síly a odvahy.