Moje dcera měla teprve dva roky, když ji to poprvé začalo fascinovat. Naši sousedé chovali doma skutečného koně. Pro malou holčičku to bylo opravdové kouzlo: mohla trávit celé hodiny vedle tohoto velkého a klidného zvířete.

Objímala ho kolem krku, tiskla tvář k měkké hřívě, plácala dlaněmi po teplém hřbetu. Někdy si spolu hráli na seníku a občas se dokonce stalo, že dcera usnula přímo v senu vedle koně, jako by to byl její nejlepší přítel.

Smáli jsme se, když jsme je pozorovali, ale v hloubi duše jsme někdy cítili obavy — přece jen kůň je velké zvíře. Avšak už od prvních setkání bylo jasné: kůň je neuvěřitelně chytrý a klidný, a jako by chápal, že před ním stojí dítě, které potřebuje zvláštní něhu.

Tak to pokračovalo celé měsíce. Naše dcera se k koni stále více poutala a sousedův miláček jí to oplácel. Ale jednoho dne zaklepal na naše dveře soused. Vypadal nezvykle vážně.

— Musíme si promluvit, — řekl, jakmile vstoupil.

— Stalo se něco? Udělala dcera něco špatného? — zeptala jsem se ustaraně.

— Ne, — zavrtěl hlavou. — Ale týká se to vaší dcery. Musíte ji rozhodně ukázat lékaři.

Srdce mi sevřel strach.

— Proč? Je něco v nepořádku?

A tehdy jsem se dozvěděla něco hrozného.

Soused vysvětlil, že jeho kůň, vycvičený k tomu, aby vnímal změny ve zdraví člověka, se poslední dny chová u naší dcery zvláštně.

Přestal si s ní klidně hrát, často ji neklidně očichával, jako by se snažil něco pochopit, a někdy se dokonce stavěl mezi ni a ostatní, jako by ji chránil.

Nejdříve jsme si mysleli, že jde jen o rozmary zvířete, ale jeho slova nás přiměla zpozornět.

Nakonec jsme přece jen šli k lékaři. Po vyšetření jsme uslyšeli strašnou diagnózu: u naší dvouleté dcery objevili rakovinu. Ale díky tomu, že nemoc odhalili v nejranější fázi, mohli lékaři zasáhnout včas.

Dnes je moje dcera živá a zdravá. Stále miluje hraní se sousedovým koněm a my na toto zvíře hledíme s obrovskou vděčností. Protože právě ono nám jako první naznačilo, že musíme věnovat pozornost zdraví našeho dítěte.