Ráno v kavárně vonělo čerstvě uvařenou kávou a trochu připáleným toastem. Lili se pohybovala mezi stolky s tácem v rukou. Už tři roky pracovala jako servírka v této kavárně.

Byla skromná dívka, žila na okraji města a starala se o nemocnou matku.

— „Hej, Lili! — ozval se hlas jednoho z hostů. — Nespal mi ruku tou svojí kávou!“

Celá společnost vybuchla smíchem, ale Lili jen mlčky nalila kávu pevnou rukou a odešla k dalšímu stolku.

Toho dne u okna v rohu seděl muž v maskáčové uniformě, se šedými vlasy — veterán. Pil kávu pomalu a nad něčím přemýšlel. Jeho oči ale stále sledovaly Lili.

Když se servírka sklonila, aby odnesla špinavý ubrousek, zpod rukávu vykouklo dlouhé černé tetování — černý sokol svírající lékařský kříž.

Veterán ztuhl. Hrnek se zastavil na půli cesty k ústům. Ten znak znal.

Rychle vstal, chytil ji za zápěstí a vyhrnul jí rukáv.

— Odkud máš tohle tetování?

Lili znervózněla, ale snažila se svou rozpačitost skrýt za úsměvem.

— Ale jen tak… našla jsem hezký obrázek na internetu a rozhodla se ho vytetovat…

— Nelži! — veteránův hlas ztvrdl. — Já vím, co je to za tetování.

— Takové měli jen v jednom oddílu. A já znám člověka, který ho nosil před tebou…

Díval se jí přímo do očí a Lili cítila, že utéct nemá smysl.

— To tetování měl můj otec, — zašeptala, sotva zadržujíc slzy. — Zemřel, když mi bylo pět. Maminka o něm nikdy moc nevyprávěla. Udělala jsem si tetování na jeho památku…

Veterán se pomalu opřel o opěradlo židle. Ruce se mu roztřásly.

— Tvůj otec… byl můj velitel. Byli jsme na speciální misi. On mi zachránil život. Já jsem byl jediný, kdo se tehdy vrátil. Nevěděl jsem, že měl dceru.

V kavárně nastalo ticho. Lili sklopila oči a veterán, stále držíc její ruku, pronesl:

— Neměla bys své tetování skrývat. Není to jen obrázek. Je to symbol toho, kým tvůj otec byl a co po sobě zanechal. Ty jsi jeho paměť, Lili. A ty jsi jeho největší dědictví.