Muž dlouho snil o moři. Když lékaři jeho ženě po zjištění těhotenství zakázali létat, naivně si myslela, že zůstane doma. Ale jednou chladně pronesl:

— Lístky jsou už koupené, proč by měly propadnout? Pojedu sám a ty zatím jeď k mámě na vesnici, pomůžeš s hospodářstvím.

Žena nevěděla, co říct. Byla v šestém měsíci, záda ji bolela při sebemenším ohnutí, ale hádat se neodvážila.

Muž odjel na dovolenou a ji poslali k tchyni — na vesnici, kde byl záchod za stodolou, voda jen studená a odpočinout si mohla jen na záhonech.

Každé ráno tchyně uvařila polévku, postavila před ni talíř a dodala:

— Uděláš práci — teprve potom se najíš.

Těhotná vycházela na zahradu a dlouho se lopotila v hlíně. V noci se jí zdálo o moři — ne proto, že by tam někdy byla, ale proto, že tam odjel její muž. Posílal fotky z pláže. Podpisy byly krátké: „Odpočívám, jak jsi říkala.“

Teď žena kopala brambory. Volala mu — nebral telefon.

Ale z toho, co se ten den na zahradě stalo, byli sousedé v šoku

Jednou se jí na zahradě zatočila hlava. Svezla se přímo na kolena do bláta, těžce dýchajíc. Tchyně vyšla na dvůr, podívala se na ni svrchu a suše řekla:

— Vždyť jsi těhotná, ne nemocná. Sedět není čas, brambory se samy nevykopou.

Žena se pokusila vstát, ale síly ji opustily. A tehdy se to stalo.

Sousedka, která šla kolem, viděla, jak těhotná spadla tváří přímo do hlíny. Začala křičet, volala lidi. Sběhli se sousedé, zvedli ženu do náruče a odnesli ji do auta. V nemocnici lékaři řekli strašné: ještě chvíli — a dítě by už nešlo zachránit.

Od té doby se ve vesnici domovu tchyně vyhýbali. Sousedé jí nemohli odpustit, že přivedla těhotnou ženu do neštěstí. A manžel, který se vrátil od moře, našel svou ženu na nemocničním lůžku — s očima, v nichž už nezbyla žádná láska.