Večer začal zcela obyčejně. Tichá cesta, bledá světla venkovských lamp a myšlenky uvízlé v každodenních starostech. Artem se vracel domů autem, poslouchal rádio a přemýšlel o zítřejším pohovoru na práci.

Ale pak — rána.

Auto se otřáslo. Pneumatiky zaskřípaly.

Srdce mu vyskočilo do krku. Okamžitě zaparkoval, vyskočil z vozidla a běžel k temné siluetě na cestě. Dívka. Ležela nehybně, v bledém kabátu a vlasy se jí rozprostíraly jako věnec kolem její hlavy.

Chtěl zavolat záchrannou službu, ale telefon mu spadl. Když ho vzal, všiml si něčeho neočekávaného — jeho dlaň byla pevně sevřena. Prsty byly bílé, nehty zarostlé do masa.

Začal pomalu otevírat dlaň.

Uvnitř — zlatý medailon. Malý, kulatý, starý. Na něm bylo napsáno:
„Najdi mě, pokud si pamatuješ.“

Zamrazilo ho. To nemohla být náhoda.

A když znovu pohlédl na dívku… srdce mu zůstalo stát.

Nebyla cizí.
Když vítr odfoukl vlasy z jejího obličeje, Artem ji poznal.

Byla to Lera.

Jeho první láska. Kamarádka z dětství. Dívka, se kterou vyrůstal ve stejném vchodu. Hry, tajemství, sdílené sendviče na dvorku. Až do doby, kdy se s rodiči přestěhovala do ciziny, bez rozloučení. Měla tehdy jen 12 let.

Než odešla, dal jí právě ten medailon.

— „Pokud ho někdy najdeš, najdeš i mě.“

Dvacet let poté — ležela před ním. A medailon… v jeho ruce.

Přežila. Ale nic si nepamatovala.
V nemocnici byli lékaři zmatení. Neměla vážná zranění. Ale… úplná amnézie. Nevzpomínala si, kdo je. Neměla žádné doklady, telefon, žádné stopy po rodině nebo známých.

Artem ji začal navštěvovat každý den. Vyprávěl jí o jejich mládí. O hrách ve sněhu, o prvním pádu na kole, o tom, jak mu dala svou čepici, když nachladl.

Poslouchala ho s tichou zvědavostí. Ale nereagovala.

Až když jí ukázal medailon.

Vezmela ho… stiskla — a začala plakat.

„Nevím proč… ale cítím to jako své. Jako část mě, kterou jsem dávno ztratila.“

Vzpomínky se vrátily. Kousek po kousku.
Nejprve — nejasné pocity. Jedno slovo. Vůně. Dětská melodie. Jednoho dne se podívala do jeho očí a zeptala se:

— „Říkal jsi mi Lersha, že?“

Usmál se.

— „Ano. Jen já.“

A pak se něco zlomilo. Zeď spadla.

Následovaly týdny malých návratů. Fragmenty minulosti, sny, vzpomínky na rozhovory. Uvědomovala si, že Artem není cizí — je doma.

Začali spolu žít. Začali novou kapitolu. Ne jako děti, ale jako dvě zralé duše, které je život příliš brzy rozdělil, ale osud je spojil neuvěřitelným způsobem.

A medailon? Pořád visí u jejich dveří.