Chlapec přiložil ucho na rakev své matky a to, co zašeptal, umlčelo celou církev.

Rodina, přátelé a kolegové se sešli, aby vzdali poctu Grace, milované učitelce a matce.

Její syn John, kterému bylo pouhých deset let, seděl v první řadě vedle svého otce, v ruce pevně svíral malou papírovou lodičku. Byla to vzácná vzpomínka, poslední pouto s matkou, kterou se od ní naučil skládat.

Každý vyprávěl, jak Grace ovlivnila jeho život, připomínali její laskavost, moudrost a neochvějnou lásku k dětem.

Když nadešel okamžik rozloučení, John vstal, doprovázen otcem přistoupil k rakvi. Jemně přiložil ucho k rakvi a zašeptal několik slov. V tu chvíli padlo na celou církev ticho.

Všichni oněměli, nikdo nevěděl, co říct.

John poklekl u rakve, jeho drobné tělo se sotva znatelně třáslo. Přiložil ucho na rakev, uplynulo několik okamžiků v těžkém tichu a pak zašeptal:
„Mami, budu statečný a budu se starat i o tátu. Slibuji.“

Všichni zůstali stát jako zkamenělí, emoce visely ve vzduchu.

Poté si s malým povzdechem narovnal záda, oči plné slz, které se neodvažoval nechat stéct. Podal papírovou loďku otci, který ji vzal něžně, jako by v tom gestu byla ukryta celá síla nezničitelné lásky.

Chlapec stiskl jeho ruku, pohledem upřeným na svého otce, s veškerou silou, kterou může mít dítě nesoucí v sobě tíhu lásky matky, o kterou nikdy nepřijde.

Grace vlastně nikdy neodešla.

Žila dál ve svém synovi, v každé vzpomínce, kterou si bude navždy hýčkat.