Bylo mu šedesát pět let. Už dávno se smířil s myšlenkou, že stáří prožije v samotě: před pěti lety mu zemřela manželka a od té doby se každý večer vracel do prázdného domu.

Všechno se změnilo jednoho večera, když navštívil starého přítele. Tam spatřil jeho svobodnou dceru a okamžitě se do ní zamiloval.

Byla mnohem mladší než on, ale velmi rychle mezi nimi vzniklo něco nevysvětlitelného. Hodiny si povídali, nacházeli v sobě teplo a porozumění, které jim tolik chybělo. Brzy se jejich city staly zřejmými: miloval ji z celého srdce a ona jeho také.

Ale otec mladé ženy se této svatbě zuřivě bránil. „Zneuctíš rodinu!“ křičel a zavíral svou dceru doma. Ona psala dopisy, on čekal u brány, jen aby ji zahlédl alespoň na okamžik. Rozdělovali je, zakazovali jim setkávat se, ale jejich láska neuhasla.

Bojovali za právo být spolu a navzdory všem překážkám nakonec zvítězili: svatba se přece jen konala.

Ten den byl jako slavnost, začátek nového života. Muž se cítil omlazený a jeho mladá žena zářila štěstím. Zdálo se, že je čeká jen radost. Ale…

Během svatební noci, když jí jemně rozepínal šaty, spatřil něco strašného .

Pod krajkou objevil hluboké čerstvé rány, které křižovaly její záda. Muž zůstal stát jako zkamenělý, nevěřící. Ona odvrátila zrak a po tvářích jí stékaly slzy.

— „To byl můj otec,“ zašeptala. „Celou tu dobu mě bil… Říkal, že ho zneuctívám, jeho i naši rodinu…“

Starý muž cítil, jak se mu srdce láme bolestí a vztekem. Uvědomil si, že všechny ty dny, kdy bojovali za svou lásku, ona platila tou nejhorší cenou.

Přivinul ji k sobě, vyhnul se jejím ranám a tiše řekl:

— „Už nikdy nebudeš sama. Udělám všechno proto, abych tě ochránil.“

Ta noc nebyla začátkem manželského štěstí, ale přísahou: zasvětit zbytek života tomu, aby stál po jejím boku a už nikdy nedopustil, aby jí někdo ublížil.