Ticho v pokoji bylo ohlušující. Tlumené světlo nemocničních lamp sotva osvětlovalo tvář muže ležícího na posteli. Alex — policejní důstojník, hrdina, který zachránil mnoho životů — se nyní nacházel v nemocnici. Jeho tělo bylo nehybné, dech sotva znatelný. Přístroje vydávaly pravidelné signály, ale s každou minutou zněly stále hrozivěji.

Lékaři bojovali celé hodiny, aby mu zachránili život. Ale jeho zranění byla příliš vážná. Po dlouhých pokusech jeden z nich sklopil zrak a pomalu zavrtěl hlavou.

— Je konec… — zašeptal.

Chirurg vypnul monitor. Alexovo srdce se zastavilo.

Před dveřmi pokoje čekal po celou dobu pes. Německý ovčák, služební pes, který s Alexem absolvoval mnoho misí. Nepřestával hledět na dveře, jako by věděl: jeho pán je mezi životem a smrtí. Když lékaři oznámili úmrtí, jedna sestra se rozechvělým hlasem zeptala:

— Můžeme… ho nechat rozloučit se?

Psa pustili dovnitř. Kráčel pomalu, jako by chápal vážnost okamžiku. Přistoupil k lůžku, podíval se na nehybného Alexe, tiše zakňučel… a najednou — hlasitě, zoufale zaštěkal. Skočil na postel, strčil do svého pána čumákem, zatáhl za rukáv zuby. V jeho očích byl strach. Ale také odhodlání.

A tehdy si lékaři všimli něčeho neočekávaného.

— Co se s ním děje? — zeptala se překvapeně sestra.
— Utište toho psa! — vykřikl někdo z personálu.

Ale v tu chvíli jeden z lékařů ztuhl.

— Počkejte… jeho ruka… ona se pohnula!

— EKG, rychle! — zvolal další.

Vteřina — a monitor se znovu rozsvítil. Slabý, ale jasný signál. Alexovo srdce znovu bilo.

Lékaři se vrhli k němu. Adrenalin, defibrilátor, kyslík. Šance byly mizivé… ale vrátil se. Byl naživu.

Pes zůstal sedět na lůžku, hlavu položenou na hrudi svého pána. V jeho očích už nebyl zoufalý smutek. Zářila v nich naděje.

A toho večera nikdo z personálu nedokázal zadržet slzy. Protože láska, věrnost a instinkt zachránily muže, o němž si všichni mysleli, že je navždy ztracen.