Vlkodlaci vyli a kopali čerstvý hrob. Lidé běželi ze všech koutů vesnice a když ho otevřeli, zůstali paralyzováni tím, co uviděli.
Všechno to začalo větrem. V ten týden se obloha ani jednou nevyjasnila. Mraky táhly nízko, těžce, tlačily křivé střechy domů jako náklad. Noci byly hlasitější než dny, jakoby sama země šeptala něco, co živí nesmějí slyšet. Většina lidí ty zvuky ignorovala – šustění stromů, volání lišek – ale když vlkodlaci začali vyjívat ve poledne, už nikdo nemohl zůstat lhostejný.
Vlkodlaci nevyjí během dne. Nepřicházejí do vesnic. A nejméně ze všeho — nekopou.
Nejprve si děti, které si hrály u starého hřbitova, myslely, že je to pes. Největší vlk, s černou, hustou vlčí srstí, neúnavně škrábal v neznačené části země. Kolem něj šli tři další, obcházející kruhem, s hlavami skloněnými a se zježenou srstí. Když lidé uslyšeli znepokojivé zvuky, běželi, mysleli si, že nějaké zvíře je zraněné nebo že jde o divoký vlčí smečku. Ale to, co našli, nebylo ani zdaleka to, co očekávali.
V zemi byl rakve — ale ne obyčejný. Zavinuty v rezavém železe, zapečetěny voskem a obaleny látkou nasáklou solí. Vypadal velmi starý, starší než samotný kostel a všechny ostatní hroby. Nebyl tu žádný náhrobní kámen. Nebyl žádný zápis o pohřbu. Ale přesto tam byl — jako tajemství, které se někdo dávno pokusil skrýt.
Vlkodlaci teď stáli v klidu, jako by jejich úkol byl splněn. Černý vlk seděl u hrobu a díval se na vesničany pohledem, který připomínal lidský. Nikdo se nehýbal. I vítr přestal vanout.
Jako první promluvila stařena Marta, bylinkářka a léčitelka. Klekla si k rakvi a tiše něco řekla — možná starou modlitbu, možná zapomenutou magii. Dotkla se rakve rukou a okamžitě ji stáhla zpět.
— Je teplá — řekla. — Teplá jako tělo na jaře.
Davy ustoupily. Někteří se pokřižovali. Jiní zavolali kněze. Několik lidí se otočilo a odešlo, odmítli věřit tomu, co viděli. Ale většina zůstala.
Když kněz přišel, nařídil otevřít rakve. Řekl, že je nutné zjistit, zda nebyl spáchán svatokrádežný čin, že duše musí být odeslána s modlitbou. Několik mladých chlapců otevřelo víko železnou pákou, bojovali s voskem a železem. A když konečně víko povolilo, přáli si, aby to nikdy neudělali.
Uvnitř byl člověk. Nebo něco, co vypadalo jako člověk.
Měl oblečení, které nebylo rozpadlé, ačkoliv jasně staré. Jeho kůže byla bledá, téměř průsvitná, napjatá přes kosti. Ale nevypadal mrtvý. Ne úplně. Jeho hruď se velmi slabě zvedala. Rty měl červené, jako by právě pil. A nejděsivější ze všeho — jeho oči byly otevřené. A dívaly se přímo na kněze.
Lidé vykřikli. Jedna žena omdlela. Chlapec zvracel. Ale vlkodlaci se nepohnuli. Jen koukali.
Kněz se pokusil promluvit, ale nevydal ani slovo. Stvoření v rakvi se usmálo — sotva znatelně, spíše jako posměch než radost. A pak, bez varování, usedlo.
Panika se rozšířila. Lidé začali utíkat. Někteří padli. Někteří se pokusili zaútočit, ale vlkodlaci se postavili před něj a zařvali. Černý vlk — zjevně vůdce — stál mezi člověkem a vesničany a zařval hluboko a dlouho.
A pak, k hrůze všech, člověk natáhl ruku a jemně ji položil na hlavu vlka.
Spojení bylo zřejmé. Znali se. Vesničané, dosud svědci, si najednou uvědomili, že jsou svědky příběhu staršího než jejich životy.
Marta znovu promluvila, tentokrát hlasitě:
— To je on. Bledý král.
Jméno z legendy. Jméno, které staří šeptali u ohně. Vojvoda, který zmizel před stoletími, o kterém se mluvilo, že uzavřel spojenectví se severními vlky. Člověk, který nemůže zemřít — jen spát. A který se probudí, když les zavolá krví.
A ten rok les volal.
Týdny předtím nacházeli zvířata roztrhaná — ne zvěří, ale něčím… vědomým. Lovci mizeli. Z stromů tekla rezavě červená pryskyřice. Vlkodlaci kroužili kolem vesnice, zanechávajíc podivné stopy ve sněhu.
Teď bylo vše jasné.
Člověk — Bledý král — konečně promluvil. Jeho hlas byl slabý, ale každé slovo znělo jasně.
— Probudili jste mě příliš brzy.
Nikdo se nepohnul. On se rozhlédl kolem sebe, jakoby si vzpomínal na svět. Poté vstal — vysoký, rovný, strašný — a otočil se směrem k lesu.
Vlkodlaci šli za ním. Všichni kromě jednoho.
Černý vlk, vůdce, zůstal na okraji hrobu a díval se na vesničany, dokud poslední nezmizel mezi stromy. Teprve potom se otočil a zmizel v mlze, jako stín.
Několik dní vesnice mlčela. Nikdo se neodvážil vejít do lesa. Nikdo o událostech nemluvil. Ale všichni věděli: tohle byl teprve začátek.
Protože legendy nespí věčně. A když se probudí — požadují cenu.
Hrob byl opět zasypán a označen prostým kamenem. Nikdo se k němu nepřiblížil. Ale v noci se výkřiky vracely — blíž, silněji, vždy třikrát.
Bledý král se vrátil.
A tentokrát už znovu neusne.