Ve vězení s přísným režimem se život řídí svými, krutými a brutálními pravidly. Každé ráno tam začíná výkřikem dozorce a každá noc končí strachem v myslích a snem, který zřídka přináší klid. Člověk se tam učí mlčet, pozorovat, počítat, vědět, komu může věřit a před kým se má chránit.

A v tomto světě jsem se ocitl i já. Ne kvůli krádeži, ne kvůli vraždě, ale kvůli rvačce, ve které jsem bránil čest nejbližší osoby. Soud rozhodl – sedm let vězení. Venku zůstala moje žena, Ana. Byla těhotná tři měsíce. Věděli jsme, že to bude chlapec. Chtěli jsme ho pokřtít jako Nikola.

Ana mi psala každý týden. Papír s jejím rukopisem, vůně domova, slova, která mě držela naživu. Každá její věta mi dávala sílu. Věděl jsem, že bojuje sama – bez rodičů v blízkosti, bez přátel, kteří by skutečně byli tady. Jen ona a naše nenarozené dítě.

Po několika měsících se rozhodla přijít na návštěvu. Prošla ponižujícími kontrolami, výslechem, čekáním. Ale přišla. Hezky oblečená, s třpytem v očích, s bříškem, které už prozrazovalo tajemství. Její ruka se chvěla, když jsme se dotkli skla. Smála se, ale oči měla vlhké. Mluvila tiše, jako by se bála, že ji někdo připraví o těch pár minut.

Při odchodu ji doprovázeli dva dozorce chodbou zpět k východu. Tehdy potkali několik vězňů, právě vycházejících z dílny. Byli vyhladovělí po letech bez ženské společnosti. Někdo se zasmál, jiný vydal vulgární komentář. Jeden přišel příliš blízko. Říkali mu Plešoun. Ve vězení ho všichni znali. A báli se ho.

„Podívej se na tu malou s těhotným bříškem…“ řekl s pohledem plným zvířecí touhy. „Pojďme se trochu pobavit…“

Čas jako by se zastavil. V té chvíli byla bezmocná, v světě, kde morálka zřídka přežívá. Dozorce byli nezainteresovaní. Byla jen ticho a nejistota.

Ale stalo se něco, co nikdo nečekal.

Z té skupiny vystoupil jeden, kterého všichni nazývali Profesor. Byl tichý, uzavřený, starý vězeň s očima, které viděly všechno. Bývalý univerzitní profesor filozofie, odsouzený za vraždu v afektu. Nikdy nehledal problémy, ale když šlo o nespravedlnost, mlčel jen málokdy.

„Ustup, Plešoune,“ řekl klidně.

Celá chodba ztichla. Nikdo se neodvážil postavit se Plešounovi. Ale on teď čelil pohledu, který neuhýbal. Pohled člověka, který nemá co ztratit.

„Co jsi ty, filozof?“ zavrčel Plešoun.

Ale nepřistoupil blíž. Jen stál. A věděl – když se pohne, neskončí to dobře.

V ten moment přišel i dozorce, vzal Anu a bez jediné věty ji vedl pryč. Profesor se jen otočil a vrátil se zpět ke své skupině. Nikdo se na nic neptal. Nikdo nepromluvil.

Té noci jsem nespal. V mysli se mi stále znovu a znovu točila ta scéna. Pomyslel jsem si, co se mohlo stát, a to mě paralyzovalo.

Po několika dnech jsem šel za Profesorem. Nezalíbil jsem se mu, jen jsem sedl. A začali jsme mluvit. O spravedlnosti. O ctnosti. O tom, jak může člověk zůstat člověkem, i když je obklopen zvířaty.

Ana porodila po několika měsících. Nikola. Zdravý chlapec, s jejími očima. Poprvé jsem ho viděl po roce, když jsem dostal povolení na krátkou návštěvu.

Půl roku před tím, než jsem měl vyjít, Profesor zemřel. Srdeční záchvat. Tiše, bez povyku. Odešel, jak žil – důstojně.

Po propuštění jsem prvně šel na jeho hrob. Přinesl jsem desku s jednoduchým nápisem: „Zůstal člověkem.“

Možná tato příběh nebude součástí zpráv. Není v něm žádný senzacionalismus, žádný hrdinství v klasickém smyslu. Ale pro mě je to příběh o skutečné odvaze. O tom, že někdy stačí, když jeden člověk řekne „ne“ – a zastaví temnotu, aby nezvítězila.