Na podzim roku 1947 se ve městském vězení odehrála událost, o níž se dodnes vypráví jako o legendě. V cele číslo 3 seděl mladý muž, odsouzený k trestu smrti za vlastizradu. Verdikt byl od počátku sporný a mnozí pochybovali o jeho vině. On sám do poslední chvíle tvrdil, že je nevinný. Dne 16. září měl na veřejnosti naposledy opustit tento svět.

Poslední noc před popravou vstoupil do cely dozorce. Vězeň seděl vyčerpaný na studené kamenné podlaze, třásl se strachem i samotou. Když se ho dozorce zeptal na jeho poslední přání, muž nejprve zašeptal, že chce být propuštěn. To samozřejmě nebylo možné. Dozorce mu nabídl, aby si vybral jídlo, víno nebo návštěvu kněze. Vězeň však zvedl uplakané oči a tiše odpověděl: „Chci vidět svého pastevce. Chci se s ním rozloučit.“

Neměl na mysli duchovního, ale svého psa, který mu po mnoho let věrně dělal společnost a který zůstal sám po jeho zatčení. Dozorce váhal, ale nakonec přání splnil.

O půlnoci přivedli na vězeňský dvůr vyhublého psa střední velikosti. Jakmile muž zahlédl svého druha, vstal a zavolal na něj chvějícím se hlasem. Zvíře k němu okamžitě přiběhlo, vrtělo ocasem, poskakovalo a olizovalo mu ruce. Vězeň ho k sobě tiskl, jako by se bál, že pokud povolí, ztratí ho navždy.

Pes směl zůstat v cele celou noc. Neštěkal, nepohnul se od pána ani na krok. Dozorci v tichosti sledovali, jak vězeň usíná s hlavou zabořenou do teplé srsti. Scéna byla tak dojemná, že i ti nejtvrdší strážci odvraceli zrak.

Ráno však čekal všechny šok. Když otevřeli celu, aby muže odvedli na popraviště, zavládlo hrobové ticho. Vězeň ležel na zemi bez známek života. Na jeho tváři se rýsoval klidný výraz, jako by konečně našel mír. Pes ležel u něj, hlavu položenou na jeho hrudi, a odmítal se pohnout. Zdálo se, že svého pána střežil až do samého konce.

Lékař později konstatoval, že muž nezemřel násilnou smrtí. Jeho srdce se prostě zastavilo – přílišné utrpení, strach a loučení ho udolaly. Když se snažili psa odtáhnout, bránil se, kňučel a nakonec vydával tak bolestné vytí, že se neslo celým vězením.

Zpráva o případu se rychle rozšířila po městě. Lidé říkali, že poslední přání vězně vypovědělo o jeho charakteru více než celý soudní proces. Mnozí věřili, že člověk, který dokáže takto milovat a být takto milován, nemohl být zrádcem.

Pes byl nakonec svěřen rodině na venkově, ale podle svědků už nikdy nebyl stejný. Každý večer si lehal na stejné místo, jako by čekal, že se jeho pán vrátí. Někteří dozorci později přiznali, že ne rozsudek ani chladné zdi vězení, ale právě psí věrnost se jim navždy vryla do paměti.

Tento příběh dodnes připomíná, že pouto mezi člověkem a psem je silnější než jakýkoli zákon či rozsudek. Věrnost a láska, která dokázala vězni na jednu jedinou noc vrátit klid, je důkazem toho, že i v časech nejtěžších může zvítězit lidskost a oddanost.