Bylo to obyčejné ráno. Otevřel jsem dveře a zůstal stát – přímo na prahu stál košík a uvnitř leželo miminko zabalené v dece. Jeho dech byl sotva slyšitelný a s hrůzou jsem pomyslel, že může být pozdě.

Vzal jsem ho domů, zabalil a okamžitě zavolal záchranku. Lékaři potvrdili, že jeho život není v ohrožení. Ale když jsem držel dítě v náručí, otevřelo oči a podívalo se na mě tak, jako by hledalo ochranu. V tu chvíli jsem pochopil: tohle není náhoda.

Na ten pohled jsem nedokázal zapomenout. Podal jsem žádost na opatrovnictví, prošel všemi kontrolami a po měsících jsem ho mohl oficiálně adoptovat.

Dnes je tohle dítě mým synem. Někdy osud zaklepe na dveře tím nejneočekávanějším způsobem – a hlavní je otevřít.